James Petras: Mrákoty slepé revolty

Oligarchie oprašuje technologie antické demagogie

V antickém Římě, zvlášť za pozdní republiky, inscenovali „oligarchové“ - když chtěli „zablokovat, vydírat, povraždit nebo zbavit moci dominantní frakci v Senátu“ – „násilí chátry“, připomíná James Petras, profesor dnes už emeritní. Vydal 64 knih v 29 jazycích i na šest stovek vědeckých statí (pro American Sociological Review, British Journal of Sociology, Social Research či Journal of Peasant Studies). Dodnes pravidelně publikuje ve španělském El Mundo, mexické La Jornada, řadě jiných médií.

Senátní frakce, angažující násilnickou chátru – rozvíjí profesor exkurz do dějin - nebyly mluvčím „plebejců, námezdní práce, drobných rolníků či otroků“. Násilí spodiny, které režírovaly, šlo naopak po krku “zvolenému Senátu, principům zastupitelské vlády a její republikánské formy“. Kypřilo živnou půdu, z níž rostli „autoritářští ´caesarové´ (vojenští vládci)“ - a „římská republika mutovala v imperiální stát“. Byla to stínohra s vášněmi „obyvatel slumů, povalečů a zlodějíčků (ladrones)“. Uměla je všelijak uplácet i mámit přísliby „postů v novém řádu“.

Už tehdy to vypěstovalo i kastu „demagogů“. „Profesionálních organizátorů chátry“, zprostředkujících spojení mezi „oligarchy ´nahoře´“ a „demonstranty z povolání ´dole´“. Jen co se oligarcha, vyplácející je tentokrát, chopil moci, „demonstrace byly rychle potlačeny“ a „demagogové odměněni posty v novém režimu“. A leckdy i úkolováni „sprovodit v tichosti ze světa ´lídry ulice´, neochotné uznat nové pořádky“.

Nová garnitura „vyhnala dosavadní senátory do exilu a vyvlastnila je“. Sebe „prohlásila za ´spasitele republiky´“. Aby hned nato „vyhnala rolníky z jejich půdy, zrušila sociální závazky a uťala potravinové dávky pro městskou chudinu i rozpočty veřejných prací“.

„Masová revolta“ – „proti demokraticky zvoleným vládám“ – je však kartou „oligarchické a imperiální moci“ i „napříč následujícími staletími“. Její „choreografie“ plnívá hned několik zadání: „destabilizovat volební mechanismus“; vytvořit „vstupní platformu“ pro další postup, směřující ke „svržení stávajícího režimu“; „zastřít fakt, že oligarchická opozice prohrála volby“; „poskytnout ´fíkový list legimity´ politické menšině, jež není s to dosáhnout svého v ústavním rámci“. A ve finále tak „umožnit nelegitimní převzetí moci jménem pseudovětšiny“ („davů na centrálním náměstí“).

Ta stínohra umí zmást i mnohé „levicové glosátory“. Ochočit si je iluzí, že jde čistě o „střet uvnitř elit“, který je vůči zájmům pracujících irelevantní. Anebo naopak klamem, že „´masy´ v ulicích protestují proti ´režimu elit´“. Že pokaždé, kdy se „vyhrne do ulic masa“, je to bůhvíproč známka „demokratických požadavků“, které „levice“ nemůže nepodpořit.

„Levice“ tohoto ražení ne a ne pochopit, že „oligarchové, inscenující masové revolty, sledují autoritářské cíle“. Ambice, „popírající demokratické procedury od samého základu“. Že jejich cílem je „vytvářet ´junty´, eliminující všechny demokratické politické a sociální instituce a svobody“. A „nastolit ještě tvrdší, represivnější a regresivnější politiku a instituce než ty, po nichž přichází“.

Levice, jež nechce zůstat pro smích, nesmí bezhlavě stranit každé „pouliční troufalosti“. Musí naopak pečlivě analyzovat, kdo „stojí v čele ´masové revolty´“. „Jaké zájmy prosazuje“. V jakém jsou „poměru vůči elitám, profitujícím ze ´změny režimu´“.

„´Masovým revoltám´ ve východní Evropě a někdejším SSSR udávali tón lídři, vábící masy na ´nezávislost a demokracii´.“ Sami však – „napojeni na neoliberální elity“ - klestili cestu „NATO a západním imperialistům“. „Nové oligarchie“ - jen co dosáhly mocenského zvratu - „privatizovaly a rozprodaly nejvýnosnější odvětví ekonomiky“. „Uvrhly milióny lidí do nezaměstnanosti.“ „Demontovaly sociální stát.“ A „odevzdaly vlastní vojenské základny NATO“. „Zahraničním jednotkám a raketám, namířeným na Rusko“.

„Celá ´anti-stalinistická´ levice ve Spojených státech a západní Evropě“ – až „na pár čestných výjimek“ – „revolty ve východní Evropě, řízené oligarchy, oslavovala“. A „zčásti dokonce“ – „coby menšinový komplic“ - na „porevolučních neoliberálních režimech participovala“.

„Jednou z příčin zániku ´západního marxismu´ byla právě neschopnost odlišit skutečné lidové demokratické revolty od masových povstání, financovaných a režírovaných oligarchy.“

Podobné inscenace přitom zažily i Filipíny v roce 2001. Jejich tehdejšího prezidenta Josepha Estradu svrhly „pouliční demonstrace matron ze středních vrstev a vojáků v civilu“. Gloria Makapagal-Arroyo – „těsně napojená na Spojené státy a filipínské vojenské špičky“ – pak „spustila děsivou vlnu brutality“, přezdívanou „demokracie eskader smrti“. Estradovo svržení naivně „podpořila i levice, včetně části té radikální“. Aby se „obratem stala terčem bezprecedentní série atentátů, ´zmizení´, mučení a věznění ze strany ´madamme prezidentky´, jež se chopila moci“.

Právě „nasazení chátry“ - a „masová povstání řízená oligarchy“ – sehrála klíčovou roli i ve „třech nejkrvavějších případech“. V „Guatemale roku 1954“, kde „demokraticky zvolený prezident Jacobo Árbenz“ – poprvé v dějinách země – „inicioval agrární reformu a legalizoval odbory“. CIA – ruku v ruce s „místními oligarchy a pravicovými generály“ – „vyprovokovala a financovala masové protesty proti domnělému ´komunistickému převratu´“. Pouliční střety, vyvolané „násilnickou luzou, vyústily v krvavý puč“. Na „200.000 Guatemalců bylo povražděno“. „Milióny dalších vyhnány z domovů.“ „Politické strany, odbory a rolnické organizace byly zakázány po následujících 50 let.“

Také Mohammed Mossadek byl roku 1952 zvolen íránským prezidentem díky „umírněné vlastenecké platformě“ (po „pádu režimu brutálního monarchy“). I tady CIA – spolu s „místními oligarchy, monarchisty a demagogy“ – „zorganizovala ´protikomunistickou´ pouliční spodinu“ k násilnickým randálům, dláždícím cestu „monarchisticko-vojenskému puči“. „Íránští generálové, řízení CIA, vrátili šáha ze Švýcarska a Írán byl po následujících 26 let monarchisticko-vojenskou diktaturou, v níž populaci terorizovala vražedná tajná policie Savak. Ropné společnosti Spojených států dostaly opulentní koncese; šáh se spolčil s Izraelem a Spojenými státy v nesvaté alianci proti pokrokovým vlasteneckým disidentům a nezávislosti arabských států. Desetitisíce Íránců byly povražděny, mučeny a vypuzeny do exilu.“

V Chile zkoušela CIA – když vyhrál volby Salvador Allende - zkorumpovat část Kongresu, aby ho odmítl potvrdit v roli prezidenta. Když toho nedosáhla, „uplácela zkorumpované předáky odborů, aby organizovali stávky“ - a „asociací nákladních dopravců, aby bojkotovali přepravu zboží do měst“. Zároveň „manipulovala pravicovým teroristickými skupinami typu Patria y Libertad (Vlast a svoboda)“, podnikajícími „atentátnické razie“.  

„Hněv středních vrstev“ podněcoval hlavně uměle inscenovaný deficit základních spotřebních komodit. Jeho vrcholným číslem byly „demonstrace hospodyň, třískajících do prázdných hrnců“. Taktika „ekonomického chaosu“ se neštítila ani explozí v elektrárnách, zanechávajících v temnotách celé městské čtvrti. Vandalského teroru vůči obchodníkům, odmítajícím lidi „trestat“ umělým nedostatkem potravin.

Pinochetův vojenský puč pozatýkal, mučil, povraždil či donutil k emigraci desetitisíce lidí. Program masivní privatizace bank, přírodních zdrojů i zpracovatelských odvětví probíhal za osobní účasti „Chicago-boys“ z líhně věrozvěsta „tržního diktátu Miltona Friedmana“. „Výkladní skříní neoliberalismu“ se stal brutální fašistický režim. „Revolta středních vrstev“ si vykoledovala bezprecedentní sociální polarizaci.  „Největší koncentraci bohatství v rukou hrstky oligarchů v celé Latinské Americe.“

Dnes se podobný arzenál nasazuje i proti vládám, které – ač vzešly z relativně demokratických voleb – rozhodně nelze klasifikovat jako „pokrokové“. Mocenské vertikály Ukrajiny, Thajska či Egypta jsou samy jak mluvčím vlivných tuzemských oligarchií, tak imperiálních zájmů zahraničního kapitálu. I tady však „masové revolty“, režírované demagogy, zvoní hranou dokonce i torzu, na něž se demokratická a sociální práva smrskla už dřív.

Dokonce i „Mursího režim“ –„nehledě na všechny tlaky a rozpory“ – „toleroval stávky pracujících, demonstrace, opoziční strany“ i určitou „svobodu slova a shromažďování“. I to vše se „vypařilo po vlnách ´masových pouličních revolt´, inscenovaných armádou“. Díky nim mohli „generálové převzít moc a nastolit brutální diktaturu, která vězní a mučí desetitisíce a staví opoziční strany mimo zákon“.

Průzračnější mozaiku nabízí Venezuela, kde pokus o puč, iniciovaný „revoltou chátry“, „skončil debaklem už v roce 2002“.   „Venezuelskou oligarchii“ – a její „patrony v USA“ – přiměl vypracovat „kombinovanou strategii“. Sází hlavně na „nevládní organizace, sponzorované Spojenými státy“ a úkolované osedlat si všechny kritické nálady; na „ekonomickou destabilizaci“ cestou „finančních spekulací, nelegálních devizových transakcí, šroubování cen a umělého nedostatku základních spotřebních komodit“; i na „gangstery, organizující sabotáže, hlavně dodávek elektřiny“, také však „vraždící rolnické beneficienty pozemkové reformy i čelné představitele a aktivisty“. „Násilné pouliční protesty studentů ze středních vrstev organizují přímo demagogové, placení oligarchy.“

Tady však vláda reaguje „energickými protiopatřeními“, která – vedle „obnovy její masové důvěry“ – „prohlubují pokrokové společenské změny v zájmu většiny“.

„Masová revolta“ umí být „pozitivní silou“ i dnes. Je-li namířena „proti vojenským diktaturám typu té za Pinocheta či Mubaraka“. Proti „autoritářským absolutistickým diktaturám typu Saúdské Arábie“. „Koloniálně rasistickým státům typu Izraele“. Proti „imperiální okupaci, jakou uvalily Spojené státy na Afghánistán“. Takovou roli ovšem hrají jen protesty, vedené „lidovými předáky domácího původu, usilujícími o obnovu demokratické vlády většiny“.

Historie však vydává – „od antických dob až po současnost“ – i jiný verdikt: „zdaleka ne všechny ´masové revolty´ nesou demokratické plody“; ty leckdy „nejsou ani jejich pohnutkou“.

Z „´masových revolt´ proti demokracii“ je „standardní operační procedura“. Instrumentárium „vládnoucích kruhů západní Evropy a Spojených států“, mající „vyloučit demokratické procedury“ a „dosadit vlastní imperiální klienty“.

Je-li v „imperiálních západních médiích vynášena do nebes chátra“, „demokracii to degraduje“. Tak jako v případě „islamistických teroristů a žoldáků“, velebených jako „syrští ´povstalci´“ Anebo „luzy v ulicích Kyjeva“, usilující o „násilné svržení demokraticky zvolené vlády“ – a právě za to líčené jako výkvět „prozápadní demokracie“.                 

„Masové revolty v zájmu oligarchů“ umí nadělit „lukrativní kariéry“ hrstce „zahraničních expertů, poradců, demagogů a činitelů nevládních organizací“. Kočují od jednoho „ohniska“ k druhému – a „´kolonizují´ cílové země cestou ´integrace´“ kolem Spojených států a západoevropských metropolí.

Zato „pouliční masa“ je pokaždé jen „oblbována a pak obětována“ („fooled and then sacrificed“). Vábena na vidiny „západního konzumu, lépe placených džobů a větší osobní svobody“ – a „frustrována“, jen co „noví vládci začnou plnit vězení svými oponenty i mnoha účastníky protestů, zvyšovat ceny, ořezávat mzdy, privatizovat státní podniky, vyprodávat nejvýnosnější firmy cizincům a zdvojnásobovat nezaměstnanost“. Mezi “poražené“ se pak rázem propadá „demokratický elektorát i většina protestujících“.

„Levice“ – „na Západě či v exilu“ – která „´masové revolty´ bezhlavě podporovala, pak vydává učené eseje o ´zrazené (sic) revoluci´“. Aniž si ráčí „přiznat, že sama zradila právě demokratické principy“.

„Pokud Ukrajina vstoupí do Evropské unie, horliví účastníci pouličních demonstrací se zařadí mezi milióny nezaměstnaných v Řecku, Portugalsku a Španělsku“. I „mezi milióny seniorů, terorizovaných ´úspornými opatřeními´, která nastolí jejich noví papaláši, ´trojka´ v Bruselu“.

A pokud snad „někdejší demonstranti vyrazí do ulic znovu, frustrováni ´zradou´ svých předáků, vychutnají si své ´vítězství´ pod obušky ´policie, již vycvičí NATO a Evropská unie´“.

Zatímco „západní masová média se“ – „na podporu ´demokracie´“ – „mezitím přestěhují kamsi jinam“.