Sergej Tolstov: Šejdířská partitura, nevábná inventura

Konverzi Ukrajiny v banánovou republiku dochází dech

Ukrajinu obléhá jarmark agitek. Hlasy od pramene dusí embargo. Jeden nabízí Sergej Tolstov, ředitel kyjevského Ústavu politické analýzy a výzkumu mezinárodních vztahů:

Když Janykovyč prohlásil, že Ukrajina je na „sbližování s Evropou mentálně připravena“ - přijmout „podmínky volného obchodu s EU jí však brání stav ekonomiky země a nerovnováha v jejím zahraničním obchodě“ -  ne a ne tomu porozumět jak „ideologicky infikovaní studenti a euroaktivisté z kyjevských vysokých škol“, tak dokonce i „chladnokrevně uvažující evropští předáci“.

Dnešní politická krize není jen „intrikou politické opozice“. Prsty v ní mají i „lídři nosných průmyslově-finančních seskupení, nespokojení s negativními trendy v ekonomice, s poklesem úvěrových ratingů a s neuspokojivým přístupem na západní trhy“. „Revoluci“, vyhlášenou „lídry ukrajinské opozice“, „podpořily i  klíčové televizní kanály, ovládané oligarchy“. Vedle řady „evropských politiků a velvyslanectví USA“.

Jablkem sváru je „rozpor té části byznysu a státní byrokracie, jež klade podmínkám zóny volného obchodu s EU odpor“ – s „ekonomickými kruhy, které kalkulují s uspokojením svých zájmů, včetně plné legalizace svého vlastnictví, růstu hodnoty svých aktiv a připuštění do řad elity nadnárodního byznysu“. I část těchto VyVolených se totiž dodnes nedomohla ani „práva vstupu na území USA“.

Dnešní situace se diametrálně liší od „listopadu-prosince 2004, kdy Leonid Kučma předával moc Viktoru Juščenkovi zcela vědomě“. Zatímco tehdy „moc ležela doslova na ulici“, teď „kladou prezident i státní aparát odpor“ – a „státnímu převratu dokázali zabránit“.

Konflikt nabízí i „reklamně-ideologickou kuriozitu“. A sice v podobě „dvou euromajdanů, deklarujících připravenost ke spolupráci s Evropou“. První svůj „permanentní kontingent“ buduje „hlavně z osob, svážených ze západní Ukrajiny“. Hemží se „evropskými politiky, ministry, diplomaty a americkými senátory“. Předáci opozice se tu trumfují v „přímých výzvách svrhnout stávající moc“ (či dosáhnout „minimálně její okamžité demise“ a „voleb do všech mocenských institucí“). „Neakceschopnost“ těch stávajících  mělo demonstrovat i „několik pokusů o blokádu vládní čtvrti“.

Na druhý „euromajdan“ – „revolucionáři“ mu „neřeknou jinak, než antimajdan“ - „svážejí lidi Strana regionů a oblastní úřady“. I ten je  „mítinkem za spolupráci“ – ba „za asociaci“ -  s Evropskou unií. „Ne však tak rychlou“ - a pod tlakem „vměšování ze zahraničí“.

„V posledních dvou letech nasadilo vedení EU nejrůznější metody nátlaku. Až po kategorické žádosti propustit Juliji Tymošenkovou, zmaření summitu států střední Evropy v Jaltě, poloviční bojkot zápasů fotbalového šampionátu Evropy v roce 2012 a záměrné spekulace evropské strany kolem podpisu dohody o přistoupení a zóně volného obchodu, jednání o nichž  skončila v roce 2011.“

Byla to „taktika, umožňující odsouvat stranou technické detaily, týkající se adaptace ukrajinské ekonomiky k liberalizaci obchodu“. O všem, co  souvisí s „rozšířením kontroly EU nad východoevropskými zeměmi, zapojenými do programu Východního partnerství“, se zároveň „vyhýbala diskusi s Ruskem“.

Scénář kalkuloval s „rapidním zhoršením platební bilance“. A „hrozbou defaultu“, jež Kyjev donutí „podepsat asociační dohodu“ a „akceptovat podmínky MMF“.

Premiéru „Nikolaji Azarovovi už byl předložen i mechanismus vnějšího řízení země“. Zahrnoval jakousi „Radu pro reformy a evropskou integraci, sestavenu představiteli  evropských struktur a MMF“. Neměla  dirigovat jen „podmínky úvěru od MMF“, ale i „garantovat jejich plnění“ -  včetně „podpory ze strany ukrajinské opozice“.

Brusel se tak sápal i po taktovce „zprostředkování mezi státní mocí a opozicí.“ Triumvirát svých dirigentů nominoval ve složení „viceprezidentka Evropské komise  Catherine Ashtonová, eurokomisař Štefan Fülle a ministr zahraničí Litvy, vykonávající roli předsedajícího EK, Linas Linkjavičus“.

Na jednom ze zasedání Evropské rady zazněl dokonce kuriózní návrh, aby  v Kyjevě – v roli jakési permanentní inspekce – rotovali osobně evropští ministři.

Až do 17. prosince – data moskevského summitu Putin-Janukovyč – tak EU a USA kalkulovaly nejen s tím, že se „Kyjev vrátí ke sjednanému textu dohody“, ale i s „rekonstrukcí vlády“.

Zvrat přinesly až dokumenty, podepsané toho dne v Moskvě. Jsou jedinou reálnou cestou z „urgentních rozpočtových problémů“ - i k „obnově konkurenceschopnosti ukrajinské ekonomiky“. Janukovyčovi nabízí „překonání ekonomické krize i šanci urovnat vnitropolitický konflikt“.

Jádrem „paktu Putin-Janukovyč je rozvoj ekonomické spolupráce po jednotlivých odvětvích“. Není obligatorně vázána ani na členství Ukrajiny v Celní unii. „V zásadě nevylučuje ani takovou perspektivu“, nemá však v úmyslu jitřit „emoce v Kyjevě a západních oblastech země“.

Pro Ukrajinu je rozhodující „obnova exportu do RF za podmínek před zavedením letošních limitů“. Pro ruskou stranu zase „ekonomické garance, zajišťující stabilitu dosaženého kompromisu“. Spočívají ve „formě poskytnutého úvěru, rozděleného do několika tranší do konce roku 2014“. Zakotvuje je i „protokol o slevě z ceny plynu, podepisovaný kvartálně“.

Pokud se v Kyjevě „změní vedení státu“ – či „přestanou plnit dosažená ujednání“ – má „ruská strana volné ruce uplatnit podmínky, zakotvené ve smlouvě o dodávkách plynu z roku 2009“. Ze všeho „nejdůležitějším vektorem dvoustranných vztahů je spolupráce ve sféře strojírenství“ (a „zbrojního průmyslu“). .

Dosažené „urovnání ukrajinsko-ruských rozporů“ vnáší zásadní moment i  do kontextu vztahů Kyjeva s Bruselem. Podpisem asociační dohody s EU by Ukrajina „přišla o slevu 35 % z ceny plynu“. Rusko by v takové případě žádalo i „úhradu dluhů vůči své vládě, Gazpromu a ruským bankám“.

Návrh „asociační dohody, nepodepsaný ve Vilnisu, tak v podstatě pozbyl na aktuálnosti“. Stínohra „jednání o jeho korekce“ tak plní jen roli „imitace“, mající tlumit emoce, zjitřené „změnou kyjevské pozice“.

Putin nabízel „faktickou restituci výrobních vazeb strojírenského komplexu někdejšího SSSR už roku 2000 Leonidu Kučmovi“. Když jí teď Kyjev vychází vstříc, ve „Washingtonu a Bruselu to vzbudí pramalé nadšení“.

Podmínky „rusko-ukrajinského sblížení“ do jiných „vnějších závazků Kyjeva nezasahují“. Na „vážných problémech a komplikacích jeho zahraniční  politiky“ to nic nemění. Vyžádají si „maximální zdrženlivost a diplomatické umění“.

O „nic snazší nebude ani proces vnitropolitického urovnání“. Velkým rébusem bude už „restart vztahů státní mocí s ´klubem oligarchů´“. O to „zevrubnější revizi“ se nevyhne „vztah státní moci vůči společnosti“. Ta už má „dvojího metru, byrokratické netečnosti a nezodpovědnosti plné zuby“.

Pro „ukrajinskou státní moc to bude tím složitější, že komunikaci se společností zvládá pramálo“.