Wayne Madsen: Nová várka “revolucí” na dálkový ovladač

Ochočí si i strach a vztek nad troskami z těch minulých?

Zkuste si představit reakci Spojených států – vybízí Wayne Madsen, sám americký novinář - kdyby „činitel ruského nebo čínského ministerstva zahraničí hecoval účastníky Occupy Wall Street“, že mají „svrhnout prezidenta Obamu“ (klidně i „násilím, nepůjde-li to jinak“). Právě to si na kyjevském Majdanu dopřává Victoria Nuland, dřív ministerská mluvčí, teď Kerryho pravá ruka.  

Pak „procvičuje na doby i prezidenta Janukovyče“. Za „nasazení policie“, které je – jak ráčila arbitrárně usoudit - „na Majdanu příliš moc“. Na náměstí Taksim jí nebylo o nic méně. Protestující masu „pacifikovala“ téměř vším, co měla po ruce. Jediným slůvkem se neozvala Kerryho pravá ruka, natož on sám. Bude to tím, že Turecko „už členem NATO je, Ukrajina však zatím ne“. Spousty „policejní brutality“ si užilo i Occupy Wall Street. FBI na jeho předáky dokonce „plánovala nasadit odstřelovače“.

Wayne Madsen je v investigativní žurnalistice mazák. Stačil už vydat i několik knih: Rukověť ochrany osobních údajů (The Handbook of Personal Data Protection), Genocida a tajné operace v Africe 1993-1999 (Genocide and Covert Operations in Africa 1993-1999), Vyčerpávající úkoly: Ropa ve velkém, černé operace a mosazné pancíře (Jaded Tasks: Big Oil, Black Ops & Brass Plates) či Americká noční můra: prezidentství George Bushe II (America´s Nightmare: The Presidency of George Bush II).

V přiloženém originále nabízí i dva manuály. První pro kyjevský euromejdan. Druhý pro káhirský Tahrír, když rodil arabské jaro. Liší se jen jazykem. Formát, grafika i ilustrace jsou k nerozeznání.

Už roky se nemění ani osoby a obsazení. Na špici stromečku, obrostlého vždy i lokální koalicí ochotných, trůní čtyřúhelník „Soros/Sharp/Národní nadace pro demokracii/CIA“. Přes „Sorose jdou finance“, přes „Sharpa zase instrukce“. Lidské zdroje, nakoupené přímo na místě činu, posílí v pravou chvíli i „profíci politické agitace“. Nomádi „revoluce na export“, kočující ze „Spojených států a z Evropy“.

Štáb polních velitelů – i frajtrů a účetních šikovatelů - řídí Gene Sharp. Teď už však spíš – letos mu bylo pětaosmdesát – mladší krev jeho adjutantů. Sám je prototypem poturčence, zavilejšího než celá Anatólie. Neocons se vyklubali z trockismu, atakujícího „zleva“ pokrok, který už nebyl jen stohem lejster. Sharpa zbavily v politice věnce - protesty proti korejské válce. V roce 1953 za ně dokonce schytal devět měsíců natvrdo. Je profesorem politických věd na University of Massachusetts. První knížku mu křtil Albert Einstein, bezelstná ikona nenásilné akce.

Sharp se pasoval na dědice jeho koncepce. Už čtyřicet let – počínaje knihou Politika nenásilné akce (The Politics of Nonviolent Action) – ji šije na míru politice, která demokracii a lidská práva znásilňuje. V zátylku komedií Máme holé ruce funí inkvizice – teroristických sankcí, skořápkářských bezletových zón a humanitárních agresí.

Sharp si pořídil i dvě „´nevládní´ ratolesti“ – „OTPOR a Centrum aplikované nenásilné akce (CANVAS)“. Coby „předvoje“, který si „pronajímá nepokoje“ („rent-a-riot“). Jejich rukama „distribuuje peníze, pamflety, i-Pady a i–Phony“ – „menáž, plakáty, bannery a staré státní vlajky“ – celý „propagandistický inventář protivládních protestů“. Tak jako „kdekoli jinde napříč planetou“, staví-li se tam na zadní „Novému světovému řádu, projektovanému Wall Street a Pentagonem“.

Zakladatel CANVAS Srdja Popovič byl „spolupracovníkem zpravodajské firmy STRATFOR, napojené na CIA a Pentagon a založené Georgem Friedmanem, jehož vazby na vojensko-špionážní establishment Spojených států a Izraele jsou notoricky známou věcí“.

Na Ukrajině ta inscenace nedává premiéru. Tady graduje už Oranžová revoluce II. Těší se i agilní podpoře „spřízněných médií střední a východní Evropy“. Například „Center for Advanced Media Studies v Praze“, derivátu „Media Development Loan Fund, který je projektem Sorosovy nadace Open Society Fund“.

Partitury pro „ex-boxera a lídra opozičního hnutí UDAR Vitalije Klička“ – i „ultrapravicového nacionalistu Oleha Tahňyboka“ – se „nepíší v Kyjevě“. Smolí je „Sorosovy oficíny“, dislokované zase v „Praze, Londýně, Washingtonu a New Yorku“.    

Dává-li revoluce na export reprízu, trpívá fatálním hendikepem. Mutace do „režimů nepotismu a korupce“ má totiž v genech už premiéra. Ukrajina – a Gruzie – byly dvojčetem pokusných králíků, na nichž se barevné revoluce testovaly. „Tymošenková a Saakašvili“ se – za doprovodu „demokratických fanfár“ – „spolčili s mafií a magnáty korupčního byznysu“. Pavlo Lazarenko – napřed „Tymošenkové obchodní partner“, pak dokonce „ukrajinský premiér“ – „sedí za praní špinavých peněz, korupci a podvody  v kalifornském vězení“. Zatímco „Saakašvili se zapletl s pofidérní charitou ´Zlaté rouno´ na Kypru“.

Soros a jeho parta už do „Ukrajiny v NATO a EU investovali příliš“ na to, aby to nechali plavat. Zbůhdarma by nerady mařily dlouhé roky i postavy, dodané přímo od pramene. Například Kateryna Juščenko – dívčím jménem Čumačenko (v Americe Chumachenko) – zaměstnaná v „Bílém domě už za Ronalda Reagana“. Pak byla gážistkou „White House Liaison Office, koordinující vazby na různé pravicové a protikomunistické exilové skupiny“ – i „Heritage Foundation, další baštu neocons“.

Oranžová revoluce napodruhé má „odpor proti integraci do spolku škudlení a nouze, dirigovaného evropskými bankéři“, zlomit stůj co stůj. Za každou cenu „Kyjevu zabránit, aby dal přednost lukrativnější vazbě na Rusko“. Terčem tak není už jen „Janukovyč, ale ve finále ruský prezident Vladimír Putin“.

Soros si piplá už další „generaci agitátorů a provokatérů“. Pro „novou sérii revolucí“, řízených dálkovým ovladačem. Nejenom na Ukrajině – ale i v „Moldavsku, Rusku, Bělorusku, Rumunsku“ – a „dalších zemích střední a východní Evropy“.