Truthout, Democracy Now: Mandela, Castro, zfixlované dějiny

Apartheid porazila Kuba, liberální svatoušci s ním kolaborovali

Týden Nelsona Mandely skončil. Aranžmá bylo impozantní. Zato pravda trpěla jako zvíře. Madiba není z ranku Pussy Riot či kdejakého Magora. Ani kurátů humanitárního bombardování, natož Julije Tymošenko. Mezi ten humus ho řadí jen nevkus, překračující všechny meze.

Tak jako svatozář, již si nad Mandelovou rakví nasvítila Amerika. Tu maškarní žene na hrách i Amerika, která o svědomí nepřišla. Co vrací do hry, je tabu i pro stínohry, jimiž Madibův portrét przní tuzemská autocenzura:  

Mandelu věznili 27 let. Snídat s ním neráčil žádný Mitterand. Washington  nasadil Africkému národnímu kongresu psí hlavu teroristické organizace. Následky riskovala i solidarita, nekončící jen u slov. Obojí trvalo až do 90. let.  

Sankce, mající apartheid izolovat, byly jako cedník. S rasisty si mastila kapsy i většina svatoušků liberalismu. Izrael jim podle všeho – indicie nikdo nevyvrátil – dodal i jaderné hlavice. Chemické a biologické vyvíjeli společně. Vraždit měly jen selektivně. Výlučně jiné rasy – černochy, Palestince a Araby vůbec (Thierry Meyssan: A co ZHN pro jiné rasy?, 24. 9. 2013).

Perverzní holport se podepsal i na Mandelovi. Fakta a svědectví posbíral americký Truthout. Madiba jihoafrickému gestapu dlouho unikal. Kolegy musela tahat z bryndy CIA. „Paul Eckel, vyšší důstojník její operativy.“ Raubířům rasismu prásknul „kdy a kde přesně“ – i v „jakém přestrojení“ – se lídr ANC bude nacházet. Cox News Service, která to doložila už roku 1990, citovala i ekelhaft slova samotného Eckela: „Byl to jeden z našich největších úlovků.“

Na kamery Democracy Now! – štiky americké žurnalistiky, co není na prodej – si vzal slovo historik Piero Gleijeses, profesor americké zahraniční politiky na Johns Hopkins University. Právě mu vyšla kniha Vize svobody: Havana, Washington, Pretoria a boj o jižní Afriku, 1976-1991 (Visions of Freedom: Havana, Washington, Pretoria, and the Struggle for Southern Africa, 1976-1991).

Největší pomoc – říká v Democracy Now – poskytla Mandelovu hnutí Kuba: Není jen „jedinou zemí, která proti armádě apartheidu vyslala své vojáky“. Jen Kuba totiž „armádu Jižní Afriky také porazila“. Hned dvakrát – „v letech 1975-1976“ a „v roce 1988“.

Havana byla z prvních zemí, které Mandela navštívil po osvobození. O bitvě u Cuito Cuanavales – v Angole, kam apartheid vyrážel na trestné výpravy – tam tehdy řekl: „Kubánské vítězství rozbilo mýtus neporazitelnosti bílého despoty a inspirovalo masy jižní Afriky.“ Právě „Cuito Cuanavales je bodem zvratu v osvobození našeho kontinentu a mého lidu od hrůzovlády apartheidu“.

Kuba však – říká americký historik – rasisty odrazila už o třináct let dřív. Když padl fašismus v Portugalsku – a Angola získala nezávislost - vypukla tu „občanská válka mezi třemi hnutími: jedním, podporovaným Kubánci, kteří mu pomáhali už v boji proti Portugalcům, a dalším dvěma, která podporovaly Jižní Afrika a Spojené státy. MPLA podporované Kubánci, které je v Angole u moci dnes, vyhrálo svobodné volby.“ Na „dosah mělo i vítězství v občanské válce.“ Z těch tří bylo „zdaleka nejodhodlanější“ – s „nejlepšími lídry a programem“ – i očima „tehdejšího šéfa rezidentury CIA v Angole“.

Aby se „jeho vítězství předešlo, napadla Angolu“ – „na naléhání Washingtonu“ – „v říjnu 1975 Jižní Afrika“. Její „jednotky postupovaly na Luandu“.  Byly „by ji dobyly“ - a „zdecimovaly MPLA“ -  „kdyby se Fidel Castro nerozhodl zasáhnout“. Od „listopadu 1975 do dubna 1976 proniklo do Angoly 36.000 kubánských vojáků“. Vyhnali agresora „zpátky do Namibie, již tehdy Jižní Afrika ovládala“.

Mělo to „kolosální psychologický dopad i v Jižní Africe“ – „mezi bělochy i mezi černochy“. Když se „o vstupu kubánských jednotek do Angoly dozvěděl Mandela“, napsal, že je „to vůbec poprvé, kdy země z jiného světadílu nepřišla Africe něco vzít, ale na pomoc boji za její svobodu“.

Bylo to zároveň poprvé, kdy byli „Bílí giganti, armáda apartheidu, zahnáni na ústup“. Navíc „před armádou, nesloženou z bělochů. V podmínkách kolonialismu, vládnoucího vnitrostátně, to mělo extrémně důležitý význam.“ Kubánci „zůstali v Angole proto, aby ji bránili před Jižní Afrikou“. Že právě oni „uhájili nezávislost Angoly, přiznala tehdy i CIA“. V Angole zároveň „vycvičili ANC, Mandelův Africký národní kongres“.

„Velký dojem“ udělal na profesora i „respekt, s nímž Kubánci jednali s angolskou vládou“. Ta na nich přitom „plně závisela“. Jak jako na „štítu proti jihoafrickému útoku“ - „byla to trvalá hrozba“ – tak na „zdroji obrovské a štědré technické pomoci“. Každý jiný by s „vládou, je-li na něm tak závislá, jednal z pozice převahy“. S „respektem, s jakým k angolské vládě přistupovali Kubánci“ – ač „byla, objektivně vzato, v pozici klienta“ – „jsem se v mezinárodních vztazích dosud nesetkal“. „Kdo studuje Spojené státy“ – a „ve Spojených státech i žije“ – „ohromí ho to tím víc“. Protože „Spojené státy s vládou, závislou na Washingtonu, s respektem nejednají“. 

Obama sklízel v Sowetu aplaus proto – říká historik – že je  „prvním černým prezidentem Spojených státech“. „Role jejich vlád“ – ve „vztahu k boji za svobodu Jižní Afriky“ – „je však hanebná“: „stáli jsme v podstatě na straně apartheidu.“ O to „brilantnější roli“ sehrála Kuba.

Když si v Sowetu podali ruce Obama a Castro – a prohodili i pár slov – tyranosaury americké pravice popadl amok. Kerry to musel žehlit i v Senátu. Jeho šéf to – krotil tam diluviální vášně – jinudy, než kolem  kubánského lídra, neměl jak vzít. Na sankcích, pedantičtějších než proti apartheidu, to nic nic nezmění.

Ty „podané ruce“ – říká profesor Johns Hopkins University – přišly s „velkým zpožděním“. Embargo proti Kubě je „absurdní i nemorální“. Náš prezident se „neváhá klanět i králi Saúdské Arábie“. Ten vládne zemi, kde „o žádné demokracii nemůže být řeč“. Obama umí „dobré projevy“ i „gesta“, „tím to však tak končí“. Jen „opožděné gesto to bylo i s Castrem“. Na „hanebné politice Spojených států“ však „asi změní jen pramálo“.