Viktor Jakubjan: Kyjevský poločas rozpadu

Okruh civilizovaných řešení se rychle zužuje

Kyjev na prahu občanské války není z pohádky, v níž si to rozdává dobro a zlo. Je bastardem slepé uličky, do níž se Ukrajina řítí už roky. Analýzy, detekující příčiny i konsekvence, tahají za slabší konec dodnes. Viktor Jakubjan je zmapoval už před šesti lety. O bílé holi nešátrá ani jeho dnešní prognóza:

Prazdrojem bezbrannosti, patrné z jednání státního vedení, je „ekonomický kolaps“: „Za dvě dekády, které uběhly od rozpadu SSSR, Ukrajina svůj bohatý potenciál nedokázala proměnit v ekonomiku, konkurenceschopnou aspoň jakžtakž. Elita země, zvlášť po ´oranžové revoluci´, se zabývala vším možným, jen ne konsolidací státních institucí a modernizací ekonomiky.“

Ještě do „oranžové revoluce“ přitom Ukrajina patřila – v celé „postsovětské“ zóně - k lídrům ekonomického růstu. „´Oranžový Majdan´ zlámal  ukrajinské suverenitě hřbet.“ Dnešní „euromajdan“ už je známkou  „teritoriálního rozkolu země“.

Schopnost artikulovat národní zájem je na nule. Opoziční mítinky – a jejich zázemí v západních regionech – „ignorují zájmy obyvatelstva východních oblastí kompletně“. „Naprostá subordinace konjunkturální zahraniční politice“ z nich trčí jako sláma z bagančat.

Tancuje hned podle dvojí muziky. Cílem té z Ameriky je „nedopustit, aby se postsovětský prostor integroval od egidou Moskvy“. Záluskem Evropské unie – a v prvé řadě Polska – je dorazit potenciálního konkurenta, jímž se má Ukrajina reálnou šanci stát, půjde-li cestou vlastního interesu.

Síly, od nichž by se to čekalo, jsou „demoralizované a dezorganizované“. Janukovyč svůj elektorát hodil přes palubu. Sliby, které ho vynesly k moci, zůstaly na papíře. Tím větší roli hraje přesilovka vnějších aktérů i vnitropoliticky: „Prozápadní část ukrajinské společnosti dnes dostává širokou a otevřenou odporu EU a USA“. Naproti tomu „Rusko preferuje postup, který se do dění přímo nevměšuje.“

Na Krymu zvedá hlavu zpolitizovaný islám. Už „dlouhé roky“ - a „značně efektivně“ - tu působí jeho „síťové organizace, včetně ´Hizb-ut Tahrír´“. S narůstajícím „chaosem a svévolí“ je jen otázkou času, kdy tu „tatarská komunita“ – i „různé fundamentalistické struktury“ – vznesou své nároky bez všech skrupulí.

Riziko územní dezintegrace bije do očí. O to víc zaráží „absence seriózních analytických prognóz“. Zatím se nikomu nechce  riskovat jediný krok, opouštějící hřiště „banálních sentencí o konfrontaci východní a západní částí země“. Jen po povrchu plave většina zahraničních zdrojů i ukrajinských expertů.   

„Nynější etapa politické krize, sahající až k ´oranžové revoluci´, ilustruje, že rozpad Ukrajiny, glosovaný zatím jen v kondicionálu, už fakticky postupuje. Normativně, pravda, zakotven není, momentálně ho totiž nemá ani kdo  zakotvit.“

„Právě faktický rozpad Ukrajiny živí permanentní krizi státní moci, mající  vrchovatě objektivní příčiny.“ Nutně tak bude „trvat tak dlouho, dokud ty příčiny nezmizí“. Postavy „diametrálně protikladného politického myšlení a orientace“ nespadly z nebe. K moci je přivedly „diametrálně protikladné zájmy a priority jihovýchodní a západní části země“.

Mocenský konflikt není jen o „Tymošenkové ambicích, Juščenkově nerozhodnosti či Janukovyčově paličatosti“. Je o „bytostně protikladných požadavcích a aspiracích zázemí, které má každý z politiků ve svých voličích“. Ty rozpory „nejsou dílem politiků“. Sami jsou „produktem těchto rozporů“.

Západní Ukrajina žije hlavně z „kontrabandu“ a „námezdní síly“, kočující  především východní Evropou. Magnetem jihovýchodních regionů je  ekonomický potenciál Ruska. Dnes, kdy se prostor pro „sezónní dělníky“ vyčerpal i tu, „vidí své perspektivy v rozvoji průmyslového sektoru (nikoli nezbytně vázaného na ruský trh)“.

V „podmínkách politické nestability“ však „prosperuje kontraband“. S  „průmyslem je to přesně obráceně“. „Permanentní destabilizace jde proto na ruku jen západní části Ukrajiny.“ Zaznívají-li „radikální výzvy právě z toho křídla, není to náhoda“.

Jinak, než se to agilně traktuje, je to i s vnějšími faktory. „Katalyzátorem dezintegrace Ukrajiny není Rusko,“ ale zahraniční i ukrajinské síly, naléhající na „vstup země do NATO“, přestože dobře vědí, že „polovina jejich spoluobčanů se k němu staví záporně“.

V „podmínkách všeobecného chaosu a decentralizace Kyjev už ztrácí kontrolu nad Krymem definitivně“. „Permanentní krize státní moci“, sílící s  faktickým rozpadem země, ho ještě akceleruje. Situace se nezmění, dokud se „moci nechopí tvrdý, či dokonce razantní centrista“, neváhající ji „soustředit ve vlastních rukou“. A ráznými roky prosadit „radikální změnu programové orientace státu“ směrem, „umožňujícím pokojnou koexistenci rozdílných segmentů ukrajinské společnosti“.

Pokud se nevynoří, dokud je ještě čas, jedinou přijatelnou variantou zůstane už jen „federalizace Ukrajiny“. Jen za podmínky, že „jejím subjektům zaručí rovná práva“. A rozkol, který už de facto graduje, tak civilizovaně zakotví i de iure.