Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Tom Engelhardt: Antinomie trucovité mánie

Why Washington Can’t Stop  The Coming Era of Tiny Wars and Micro-Conflicts
Tom Engelhardt

Státní terorismus už sklízí jen pravý opak svých cílů

Co do „moderní a nikým neohrozitelné vojenské moci tu nic, srovnatelného s ozbrojenými silami Spojených států, nebylo do dob, kdy Mongolové vymetli  Eurasii,“ píše Tom Engelhardt. „Svou flotilou bitevních sestav kolem mateřských letadlových lodí křižují oceány ve stylu, jemuž se nemá kdo postavit už skoro sedm desítek let. Svým vojenským letectvem brázdí světové nebe, a třebaže je roky v akci téměř nepřetržitě, silám protivníka nečelilo už od roku 1991 a vážněji konfrontováno bylo naposled počátkem 70. let. Svou flotilou bezpilotních dronů umí zaměřit a pobíjet ty, kdo jsou z nepřátelství třeba jen podezřelí, v odlehlých koutech planety od Afghánistánu a Pákistánu po Jemen a Somálsko, aniž ji limitují státní hranice či snad i riziko, že ji kdo pošle k zemi. Své žoldnéřské armády si platí a cvičí na několika kontinentech. Mění svět v kasárna stovkami základen, menších i rozloze amerických měst, od Itálie až po Austrálii i na ostrovech od Okinawy v Pacifiku po Diego Garcia v Indickém oceánu. Svým jaderným arzenálem v silech, na palubách bombardérů i ponorkové flotily by dokázaly zničit několik planet o velikosti Země. Na jejich systém družicové špionáže nikdo nemá. Rukama svých tajných služeb jsou s to  odposlouchávat telefonáty a číst e-maily téměř kohokoli na světě, od vrcholných státníků až po obskurní bojůvky. CIA a její rychle rostoucí paravojenské síly umí unášet  ´zájmové osoby´, kdekoli se jim zlíbí, od makedonského venkova až po ulice Říma či Tripolisu.“ Spojené státy „utrácí na vojenské účely tolik, jako 13 dalších nejmocnějších států dohromady.“

Engelhardt téma rentgenuje roky. Spoluzakládal American Empire Project. Je autorem několika knih – Spojené státy strachu (The United States of Fear), Kultura končícího vítězství (The End of Victory Culture), což jsou polemické dějiny studené války, či Planeta Terminátor. Prvé dějiny války bezpilotních dronů. 2001-2050 (Terminator Planet. The First History of Drone Warfare. 2001-2050). Tu napsal spolu s Nickem Tursem, který se – ač narozen až po jejím skončení – zapsal hlavně průlomovým dokumentem o zvěrstvech americké agrese ve Vietnamu (viz Nick Turse: Živé memento My Lai, 19. 3. 2013). 

Mozaika power play, jíž Engelhardt startuje v posledním článku, není pukrletem ani deterentem.  Zjevuje její fatální antinomie:

„Nehledě na omračující globální mocenskou rovnici, dostává se nám už po víc než dekádu lekce, co vše je v 21. století nad síly ozbrojené moci, jakkoli drtivou má převahu.“ Krátce po přepadení Iráku „vyřkl prorocká slova Amr Musá, šéf Ligy arabských států: ´V Iráku se otevřely brány do pekla´. Poslední vědecké odhady hovoří o šokujících 461.000 zemřelých následkem invaze a rok co rok její vinou umírají tisíce dalších.“

Místo „radikální transformace regionu“, již si vzal do hlavy G. W. Bush a jeho anturáž „jurodivých fundamentalistů“, vrazila „ránu přímo do srdce Středního východu“. Roznítila „občanskou válku mezi sunnity a šíity“. Ta se „katastrofálně rozlezla i Sýrií“ a „vzala si tu už přes 100.000 životů“. Celý region změnila ve „vzedmuté moře, plné trosečníků“. Al-Káidě otevřela dokořán i brány Iráku, Sýrie a dalších zemí, kde po ní dřív nebylo ani slechu.  

Ať už je řeč i o Afghánistánu, okupovaném po téměř 12 let, či Pákistánu, jehož pohraničí masakrují bezpilotní drony CIA, Jemenu, Somálsku i řadě dalších zemí, v nichž Washington působí jako kondotiér či zasahuje silou přímo, má „to vždy jediný důsledek: destabilizaci“.

V Libyi už došla tak daleko, že tu „americké speciální komando“ - „bez skrupulí, za bílého dne a přímo na ulici hlavního města“ - „unáší podezřelé z terorismu“. Aby „hned nato zdejší milice unesla i předsedu vlády“ - za okolností, „zavánějících pokusem o státní převrat“. 

Umí-li „drtivá vojenská moc Washingtonu destabilizovat celé regiony planety“, otázka stojí i v opačném gardu: „co v silách této vojenské moci není?“ Verdikt vynáší „všechny významnější vojenské akce Spojených států tohoto století“: „Vojenskou silou, lhostejno v jaké podobě, už Washington není s to dosáhnout ani těch nejmenších ze svých cílů.“

Okupace Iráku trvala téměř devět let. Na tom, aby tam část jeho sil mohla zůstat dál, záleželo Pentagonu i Bílému domu. Přesto to „odmítla i relativně slabá ústřední vláda“. „Poslední představitelé největší mocnosti planety berou roha pod pláštíkem noci.“ Zůstávají po nich - „mezi ruinami starobabylónských chrámů“ - jen „města duchů a vybrakované či rozkradené americké vojenské základny“. Právě ty, co se „v Iráku měly stát našimi monumenty“.  

„Je-li na Zemi vláda, jíž padne pojem ´loutková´, je to ta prezidenta Hamída Karzaie. Minimálně 80 (a možná 90) procent její režie platí Spojené státy a jejich spojenci. Její bezpečnostní složky nejsou bez americké podpory s to čelit Talibánu ani jiným povstaleckým bojůvkám. Pokud by se Washington stáhl úplně (a skrečoval i finanční podporu), nástupce Karzaiovy vlády, jenž by to vydržel trochu déle, si lze představit jen těžko. Jak si pak vysvětlit, že Karzai odmítl podepsat pakt o bilateriální bezpečnosti do budoucna?“ Že „akce Spojených států v Afghánistánu dokonce odsuzuje sám?“ A s jejich „činiteli se handrkuje stylem, jakoby šéfoval jiné supervelmoci planety?“

„Znechucený Washington musel“ - „na rozhovory téte-á-téte“ - „vyslat státního tajemníka Johna Kerryho.“ Média sice hlaholí, že „čtyřiadvacetihodinový maratón“ skončil úspěšně. S tím, kvůli čemu vážil cestu, však Kerry nepohnul ani o milimetr: „Vynětí amerických vojsk z místní jurisdikce“ odmítl Karzai stejně, jako už předtím irácké vedení.

„Ať už americká armáda v Afghánistánu ještě pár let zůstane či nikoli, šokující fakt bije do očí: prezident jedné z nejchudších a nejslabších zemí, sám relativně bezmocný, v podstatě diktuje Washingtonu své podmínky – a kde je řečeno, že americké síly nebudou muset odejít i odsud, tak jako z Iráku?“

Byly doby, kdy „vojenská moc, moderní výzbroj, síla a destrukce jako nástroje politiky“ - „metody přeměny světa k obrazu svému a podle svého a gusta“ - „fungovaly parádně“. Mongolové i „evropské imperiální mocnosti, počínaje Španělskem v šestnáctém až po Británii v devatenáctém století“ se skutečně „svých říší domohli silou“ - a „drželi je úspěšně po dlouhá období“.

„Na jaké planetě to jsme dnes? Čím to, že vojenská síla, ta vůbec nejmocnější, není s to zlomit, pacifikovat či prostě zničit slabé země?“ Že to dokáže „méně, než odhodlaná povstalecká hnutí či skupinky hadrníků (často teprve na kmenové bázi), které cejchujeme jako ´teroristy´? Čím to, že ani taková vojenská moc už nejenže není s to prosadit změnu, ale dokonce ani nic racionálně zdůvodnitelného? Je to s ní, sáhneme-li po analogii, opravdu jako s antibiotiky? Vytváří si snad, používá-li se příliš dlouho a v tolika situacích, sama imunitu proti svým vlastním účinkům?“

„Nazvěme věci pravým jménem: vojenská síla je mocným instrumentem destrukce, smrti a destabilizace i dnes.“ Zůstala také - „jakkoli to už dlouho nebylo nikde k vidění“ - „mocným nástrojem skutečné obrany“. Na prahu 21. století však už „rozhodně není s to být tvůrcem politiky, prostředkem změny světa, zapadající  do washingtonských schémat“. K tomu jsou „sama planeta“ - a „lidé v kterémkoli z jejích koutů“ - „rezistentní stále víc“.

Z vojenské taktiky, na niž Washingtonu vsadil po 11. září 2001, je „spektakulární vrak“. „Protigerilová doktrína, vzkříšená z popela porážky ve Vietnamu,“ tak končí „na smetišti dějin“ i tentokrát. Že by se ovšem „lekce, plynoucí z kolapsu válečné politiky“ vzala opravdu vážně, zatím nehrozí: „Washington to, k čemu došlo, očividně není s to plně vstřebat dodnes. Své nezlomné víry ve válku se drží i ve století, kdy se vojenská moc stala politickým ekvivalentem státního náboženství“.

Mění se jen detaily. I pod tlakem dluhové uzdy: „Už žádnou americkou krev.“ „Ty bastardy třeba dostat prezidentovou privátní armádou, silami zvláštního určení, nebo jeho privátním letectvem, bezpilotními drony CIA.“ „Chce to nové mikroskopické základny všude po světě.“ “Mateřské letadlové lodi ke břehům každé země, již radno držet pod krkem.“

„Válka v americkém podání startuje do nové etapy. Do éry podměrečných válek či mikrokonfliktů, především v Zapadákovech, kde stále vládnou kmenová pouta. Vojenské fiasko sice cosi opravdu mění, co se však nemění, jsou preference, jež dává Washington válce, často jako volbě první instance.“ Mánie, že - „je-li strategie správná a také taktika pečlivě doladěná“ - „síla zabírá“.

Před „další vojenskou pohromou  v Sýrii“ jí spasil jen „Kerryho bezděčný úlet“ - a „včasný zásah ruského prezidenta Vladimíra Putina“.

„Našemu vedení však uniká vůbec nejzákladnější, praktický aspekt dané chvíle: válka prostě už nefunguje“ - „ani velká, ani ta jen mikro-, ani vedená Washingtonem. Supervelmoc, válčící kdesi na druhém konci planety, už není na vzestupu, ale až po uši ve vážných problémech.“

„Šířit destabilizaci“ - ba „mutovat v bumerang“ - umí vojenská moc Spojených států i dnes. „Tvůrcem politiky“ - ba ani „donucovacím prostředkem“ - „však už není“.