DEBKAfile: Tel Aviv shrnuje Asádova skóre

Damašek boduje doma i ve světě

DEBKAfile vábí lakonicky: My začínáme tam, kde média končí. Portál má unikátní catering. Je terminálem tajných služeb Tel Avivu.    

Právě přináší dvě novinky, signalizující zvrat. Prvá sice až od nuly nestartuje. O to víc shrnuje novou kvalitu. Druhá je nová zbrusu:

„Mainstream syrských povstalců je pod palbou hned ze tří stran: syrské armády, Fronty al-Nusrá a al-Káidy v Iráku. Někteří z povstaleckých velitelů, kontrolujících satelitní lokality Damašku, tu uzavírají privátní příměří s důstojníky syrské armády, s nimiž mnohdy, ještě než zběhli, sloužili ve stejné jednotce. Trend se šíří i jinými městy, včetně Homsu a Hamá.“

„Zpravodajské a vojenské zdroje DEBKAfile hlásí, že tyto lokální dohody rychle přerůstají i do společných patrol v okrscích, ovládaných rebely. Fúze dvou válečných táborů signalizuje, že se rozlehlá území vrátí pod kontrolu režimu prezidenta Bašára Asáda, aniž by to stálo další krev.“

„Nový trend“ sice ještě „nezabral úplně u všech těch, kdo rebelům velí“: „Někteří ho zkouší sabotovat sebevražednými masakry a dělostřeleckými přepady. Většina těchto útoků je dílem frakcí al-Káidy.“ Příkladem je i „exploze nákladního vozu u kontrolního stanoviště vládních sil na okraji Hamá v neděli 20. října, která zabila 30 lidí.“

„Dech však začíná docházet i tomuto násilí“. Protože klíčoví protektoři povstalců - „Katar, Jordánsko, Turecko a protisyrské elementy v Libanonu“ - „zvolnili logistickou pomoc a dodávky munice“. Ruku jim vedou samy Spojené státy, Británie a Francie. „Dodávky nových zbraní, instruktorů a vojenské pomoci, které rebelům slíbily před měsícem,“ zůstaly „na papíře“. Dnes jim tak „aktivně kryje záda už jen Saúdská Arábie.“

„Kapitolu samu pro sebe“ představuje „situace v Aleppu, největším syrském městu na severu země. Mainstream  povstaleckých milicí hrál v severní a severovýchodní Sýrie i pohraničí s Tureckem první housle ještě před pár měsíci. Dnes ho tlačí ke zdi různé skupiny al-Káidy, které se zmocnily i dálniční komunikace mezi Sýrií a Irákem. Džihádisté tak mohou mezi oběma zeměmi pendlovat a doplňovat svůj vojenský materiál i živou sílu.“

Na vlastním písečku to zkouší Turecko: „Uprostřed vzájemných rekriminací s Izraelem, ventilovaných 17. října ve Washington Post, že šéf turecké špionáže MIT Hakan Fidan prodal izraelské špióny Íránu, tahá Ankara v tichosti za jiné želízko v ohni. Fidan registruje, jak se syrští Kurdové snaží kalamity severní Sýrie využít k ovládnutí oblasti u tureckých hranic. Aby je udrželo v mezích, začalo Turecko zásobovat zbraněmi oddíly al-Káidy, bojující s Kurdy. Když se to, že člen NATO vyzbrojuje džihádisty, doneslo Washingtonu, následoval tu výbuch pobouření.“

Asád tak „akceleruje kroky, směřující k lokálním dohodám o příměří na co nejširší ploše“. K „sešikování  nové fronty, složené ze dvou syrských válčících táborů, do společného boje za vypuzení al-Káidy ze země“.

I tím je však „syrský předák ještě blíž ke svému hlavnímu cíli“ - „přesvědčit Západ a především Spojené státy, aby ho podpořily coby jediného arabského vládce, upřímně odhodlaného skoncovat s tykadly al-Káidy v Levantě“. A „přinášejícího tak Washingtonu hodnotu, hodnou dalšího zušlechtění“.

Úměrně tomu – neváhá přiznat terminál izraelské špionáže - „pozbude pravděpodobně na naléhavosti i otázka Asádova chemického arzenálu“.

Druhý sólokapr je o „tajné dohodě o spolupráci“, již včera Asád podepsal s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. Šéf americké diplomacie John Kerry o ní neměl tušení, ani když v Římě téhož dne – celých devět hodin a neúspěšně – jednal s Benjaminem Netanjahuem.

O to víc skóroval znovu Damašek: „Abbás je první arabský předák, trhající řady jednotné arabské fronty proti Asádovi“. Ba přímo signatář „první dohody se syrským vládcem jménem menšiny, bojující proti režimu v Damašku“. A sice rovnou v podobě „písemného závazku, že se palestinští ozbrojenci z řad syrských rebelů stáhnou, složí zbraně, a opustí tak frontu, která jde syrskému prezidenta a armádě po krku“.

Dohoda nahrává „politickému řešení syrského konfliktu na konferenci Ženeva II od 23. listopadu“. „Palestinská dezerce ze šiků syrské opozice“ však „mění i vnitřní poměr sil“. A „může tak zkorigovat i názor některých syrských opozičních skupin, jež dosud konferenci hodlaly bojkotovat.“

Mnohé naznačuje i hradba mlčení. Obě strany postavily před fait accompli i své nejbližší spojence. Abbás – Spojené státy; Asád – Írán a Hizballáh.

K řadě asociací vybízí i aranžmá:  „Návrh dohody, podepsaný v Damašku, doručil do Ramalláhu vrtulník jordánského premiéra Abdulláha Ensora. Nazpět odletěl s mimořádným Abbásovým emisarem, který dokument podepsal v Damašku jménem palestinského prezidenta.“