Andrej Fursov: Pravé libreto XX. sjezdu KSSS

Profesor obrací kánon proti jeho reprobednám

XX. sjezd KSSS se konal právě před 60 lety. Patří k onomu torzu ze sovětské éry, co voní libě i „kavárně“. Paradox je to jen zdánlivě. Pravý smysl zvratu, maskovaného humbukem „destalinizace“, rozebírá profesor Andrej Fursov.  

Je ze z horního patra vědy, pátrající „bílými místy“ dějin. Pikantní hrozen z nich sestavil hlavně ve svazku, nazvaném De conspiratione.

Sjezdu, konaného ve dnech od 14. - 25. února 1956 – píše k jeho kulatému výročí - se zúčastnilo půl druha tisíce delegátů i 55 zahraničních delegací. Šok, jímž vstoupil do dějin především, přinesl poslední sjezdový den. Na uzavřeném zasedání, z nějž byly vyloučeni i všichni zahraniční účastníci, přednesl první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov čtyřhodinový projev „O kultu osobnosti a jeho následcích“. Tři dekády, předcházející Stalinově smrti (1879-1953), podal způsobem, obracející dosavadní optiku vzhůru nohama. Diskuse se nekonala. Obvyklá publicita jakbysmet. Projev se předčítal jen na všech nejbližších  schůzích organizací KSSS.

Tak amatérské tajnůstkářství fungovat samozřejmě nemohlo. Chruščovův opus magnum se brzy – snad přes někoho z polské delegace - dostal do Izraele a odtud do USA. Sesterské strany KSSS, jež jeho existenci srdnatě popíraly, to vystavilo trapné blamáži. Tím víc je zasáhl obsah Chruščovova projevu.

Legenda, dominantní už 60 let, ho světí jako dílo velké odvahy, „účtující se zločiny minulosti“. Děravá jako řešeto je už díky Chruščovovým memoárům, vydaným na Západě. K „rukám od krve až po loket“ se tu přiznává sám. Z  dokumentárních titulů, vydaných hlavně v posledním čtvrtstoletí, plyne, že byly od krve až po rypák.

Ta samá legenda, sugerovaná už třetí generaci, líčí Chruščovův projev jako startovní blok, z nějž vyrazila erudovaná parta, razící racionální program – a porazila spolek zabedněnců, uvízlých v balastu „neživotných ideologických schémat“. Fursov tu červenou knihovnu bere na solar:

„Stalin se už od konce 30. let zabýval tím, jak stranu odstavit od reálných mocenských pák, a ty pak soustředit do lidových komisariátů, budoucích ministerstev, kdežto straně ponechat kádry, ideologii a propagandu. Válka a rekonstrukce země té myšlence daly odklad a Stalin se k ní vrátil v roce 1952. Rok nato však buď zemřel, nebo byl zabit, anebo se mu vědomě nedostalo pomoci včas – což je jiná otázka – a vypukl vzájemný střet různých úhlů ´paralelogramu´.“      

Dodnes se „často redukuje na boj mezi Chruščovem a Malenkovem, Chruščovem a Berijou. Osobní prvek v tom přirozeně byl také, reálně ovšem šlo o boj stranického aparátu za zachování vlastních pozic.“ Ten „převratem z června 1953, kdy byl zabit Berija, vytlačil státní bezpečnost. Potom, odstraněním Malenkova, Radu ministrů. A nakonec se zbavil i Žukova, a jediným vládcem země tak zůstal stranický aparát. Chruščovovi pak, pravda, došlo velice rychle, že udělal chybu, poněvadž teď už to stavět na rozehrávání rozporů bude obtížné, a pokusil se to napravit rozdělením stranických organizací na městské průmyslové a vesnické zemědělské. Tím si však zadělal na jednu z příčin svého pádu.“

„XX. sjezd byl zdařilým pokusem nomenklatury zablokovat reálnou demokratizaci sovětské společnosti liberalizací. Po válce se v sovětské společnosti nakupil obrovský demokratický potenciál. Nomenklatura ho usměrnila do řečiště primitivního antistalinismu a liberalizace pro sebe samotnou.“

„V tomto směru byl XX. sjezd nomenklaturní saturnálií. Ve starém Římě si v ten den otroci a otrokáři vyměnili role. Byl to svátek otrocké neposlušnosti. Tady si ovšem nomenklatura dopřála svátek nadlouho a z plna hrdla. Za Stalina neměla žádné garance fyzicky, ekonomicky, ani sociálně. Celé chruščovovské období od roku 1953 do roku 1964 – to byl boj nomenklatury za  přeměnu z vrstvy o sobě ve vrstvu pro sebe, tedy v kvazitřídu. 10. března 1953 bylo na plénu ÚV KSSS přijato rozhodnutí, že člena ÚV nelze bez sankce ÚV zatknout, fyzické existenci se tak dostalo záruk.“

Tím víc však bylo „třeba na někoho třeba svést vinu za represe“. Pravým „stachanovcem teroru“ byl ovšem Chruščov sám. Spousty těch, kdo na tom byli  podobně, si koupil právě manévrem „destalinizace“.

V „proměně nomenklatury v kvazitřídu sehrála stěžejní naše takzvaná liberální inteligence, mladší to frakce liberální nomenklatury“. Její hlavní cíl zakotvil nový Program KSSS z roku 1961. Verbálně to sice byla variace na „konzumní společnost“. Reálně ovšem – s ohledem na limitované zdroje země – na „konzumní společnost pro nomenklaturu samotnou“.

A právě z toho vyklubala „klíčová slabina sovětského systému“. Společnosti, deklarující „systémový antikapitalismus“. To riziko si uvědomoval už Trockij i Stalin sám. „Jeho teze o zesilování třídního boje úměrně postupu k socialismu se ukázala jako stoprocentně správná.“ V „krystalicky čisté podobě to prokázala gorbačovština a jelcinština“.

Sovětský systém – coby negace kapitalismu – disponoval tou samou výrobně-technickou základnou, jako jeho antipod. „Přechod od antikapitalismu k postkapitalismu předpokládal vědecko-technický výrobní průlom. Ze všeho nejzajímavější na tom je, že počátkem 60. let měl SSSR v oblasti počítačové techniky před USA náskok zhruba deset let. Rozhodnutí Politbyra z let 1968 a 1973 však tyto práce zařízly… Nomenklatuře došlo nadmíru exaktně, že vědecko-technický pokrok ji žene do ofsajdu, a celou řadu jeho důležitých směrů proto zablokovala. A jakmile se začnou blokovat, tím jediným, co zbývá, je závislost na světovém trhu a past západních koncepcí konvergence. K tomu došlo až po Chruščovovi, za Brežněva, a naplno vypučelo za Gorbačova. Šokující je jedna věc – v 60. letech jsme měli kvanta technických úspěchů, kosmem počínaje. To byl svého druhu SSSR-1. Existoval však i SSSR-2, nomenklaturní kapitulantský kurs, kterému zvonila potichu hrana…“

„Tvrdit, že by si toho nikdo nevšiml, se nedá. Roku 1969 vyšel skvělý román Vsevoloda Kočetova A co vlastně chceš? Počínající rozklad sovětské společnosti ukázal nejen mezi inteligencí, ale i v řadách nomenklatury. Nanejvýš ilustrativní je, že když byl v žurnálu Okťjabr zveřejněn, liberální inteligence v čele se Simonovem se na něj vrhla jako saň. Knižně se ho podařilo vydat jen díky Mašerovově podpoře v Bělorusku.“ (Pjotr Mašerov byl – pro ročníky, které to už nepamatují – prvním tajemníkem Běloruské KSS a kandidátem Politbyra ÚV KSSS). „A přestože Mašerov jeho publikaci prosadil, z obchodů román zmizel obratem. Součástí Kočetovových sebraných spisů, vydaných koncem 80. let, není. Kočetov popsal právě ty jedovaté plody, které vybujely po XX. sjezdu KSSS.“

Následkem „Kosyginových-Libermanových reforem si liberální frakce nomenklatury pořídila i sociální základnu – sovětského kramáře“. A „právě tahle vrstva se stala sociálním zázemím toho, co potom přerostlo v perestrojku“.

XX. sjezd je tak – uzavírá ruský historik – „velice důležitým mezníkem proměny nomenklatury v kvazitřídu a její integrace do světového systému coby elementu, závislého na globální vrchnosti. Od Chruščova vede přímá linie ke Gorbačovovi a Jelcinovi, tj. ke zradě národních a třídních zájmů.“