Josef Skála: „Dirty tricks“ a selhání, která jim nahrála

Kniha Převrat. Pravda, fámy a lži o 17. listopadu vyšla už předloni. Ke kulatému výročí tunelářského převratu. Druhý díl měl následovat už letos na jaře. Vydavatel ho však pozdržel s ohledem na přetlak jiných titulů na knižním trhu z doby, kdy byly zavřeny kamenné obchody. Do toho náhle zemřel Olin Jurman, editor publikace. Vyjít má sice stále letos, avšak možná až po říjnových volbách. Přispěl jsem do ní touto kapitolou. Míří do ohniska řady sporů s těmi, kdo nedávné dějiny hanebně mrzačí. Fakta a svědectví, která shrnuji, se mohou hodit každému, kdo před demagogy nesráží kufry.

 

 

 

13. listopadu 1989 se v Paláci kultury konal aktiv komunistů na pražských vysokých školách. Atmosféra, explodující týden nato, už rašila i zde. Sám jsem měl plnou hlavu jiných starostí. Pro svět je 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Jediným mezinárodním dnem s československými kořeny. Mezinárodní svaz studentstva, v jehož čele jsem tehdy stál, pořádal v Praze velké mezinárodní fórum. Účast sahala od radikálních levičáků z Latinské Ameriky po americké liberály a evropské konzervativce i křesťanské demokraty. Návrat do našeho sídla, kde na mne čekalo několik kolegů, se však zdržel. Po sešlosti ve velkém sále Paláce následovala porada v Prezidentském salónku. Za účasti rektorů, prorektorů a řady děkanů. Šéfů vysokoškolských výborů KSČ a pražského vedení SSM. V čele dlouhého stolu - dva členové Předsednictva ÚV KSČ. Na pořadu byly akce, pořádané k jubileu domácími institucemi. Hlavně mítink na Albertově, formálně sice pořádaný pražskou SSM, tentokrát ale spolu s některými proudy opozice.

Když už do Prezidentského salónku odchytili i mne, šel jsem tam v dobré víře, že vyslechnu scénář, který si nešlápne na hrábě. Jako první jsem však dostal slovo sám: „Ty tu prý, prezidente, organizuješ nějakou velkou mezinárodní akci. Řekni nám o ní pár slov, ať jsme v obraze.“ Tu šanci jsem logicky uvítal. A položil důraz na to, že přijedou i síly, které se nově daří aktivizovat za protiválečné a jiné demokratické priority, k socialismu však mají poměr rezervovaný, ne-li přímo kritický. Tím důležitější bude zvládnout výročí v pokojném, civilizovaném rámci. Předejít všemu, co by hostitelskou zemi kompromitovalo. Byl jsem ujištěn, že právě to je i cílem jejího politického a státního vedení. Debata o akci na Albertově tomu však nasvědčovala pramálo. Zazněly i komické proslovy. Jeden z rektorů řešil hlavně dilema, zda má na Albertov dorazit v taláru a s řetězem na krku.

Nad jinými hlasy však tuhly rysy. Ukázalo se, že mítink je prostě „povolen“ a tím to končí. Vzal jsem si slovo znovu. A zdůraznil, že i ke mně, ač mám teď na starosti jinou práci, pronikají signály, vyžadující zcela odlišný přístup. Že opozice sveze na Albertov i spoustu mimopražských aktivistů. A bylo-li řečeno A, musí přece následovat i B. Tedy organizace vlastní účasti na mítinku, která opozici přečíslí. A bude-li mít 20 transparentů, my jich musíme třikrát tolik. A stejně tak ji přečíslit i počtem a výkonem megafonů a všeho, co se na takových mítincích počítá. Řada přítomných neskrývala porozumění. Praktický přínos se rovnal nule. Bude prý zima a sami nikoho zvát nebudeme. Nevzdal jsem to ani pak. Sedl si na bobek za oba členy stranického vedení. A hučel jim ucha, že to tak přece nelze nechat. Mávali nad tím rukou a trousili poznámky o zbytečných čertech na zdi. Intriku, jak změnit Albertov v rozbušku převratu, bych v tom nehledal. Ti dva ze stranického předsednictva patřili k jeho terčům, a ne tichým společníkům. I jim se však politika scvrkla na ryze mocenské mechanismy. Politická soutěž a boj, jaké vyžadoval Albertov, se do té optiky nevešly.   

Já tam dorazil na poslední chvíli. Rovnou z Karolina. Té části zahraničních hostů akce MSS, pro něž byl Albertov tahákem, se to nedalo odepřít. Následky B, chybějícího po A, překonaly i mé noční můry. Mítink byl zcela pod kontrolou opozice. Z těch lidí nečišely obavy, že něco riskují. Byl to sraz demonstrující, že vyráží převzít moc. Zázemí toho sebevědomí se vyklubalo už během pár hodin. Mne na Albertově rozbolel zub. Byl páteční podvečer. Najít zubaře chvíli trvalo. Cesta domů, už kolem sedmé, vedla podél jižní strany ústředí KSČ. Všude tma, jen okna u městského šéfa rozsvícená. Tu záhadu bylo třeba rozluštit. Zaparkoval jsem a vyrazil do jeho kanceláře. Mrmlal, co tu dělám, já se však odbýt nenechal: „Moc dobře víš, že tu mám velkou mezinárodní akci. Sedíš-li tady i v pátek za tmy, chci mít jistotu, že nám nic prekérního nehrozí.“ O tom, co se děje na Národní, jsem se dozvěděl až zde. Z telefonátů s velením tamní akce co čtvrt hodiny: „Máte tam dost velké rozestupy? Nechte lidi, ať se rozejdou. Nikoho neperlustrujte. Je zima, brzy je to přejde…“ Po čase dorazil i primátor a jeden z tajemníků MV KSČ. S tím, že po cestě viděli pár houkajících sanitek. Velení akce na Národní muselo vysvětlovat obratem. Komusi prý praskl žaludeční vřed. A jiný měl dostat infarkt… Miroslav Štěpán to vše hlásil Miloši Jakešovi i Gustávu Husákovi. Pak se dostavili i dva domácí účastníci večeře s náměstkem šéfa KGB. A jednoznačně nás ujistili, že se vše obešlo bez sebemenšího násilí. Já na to, radostí bez sebe, pronesl děkovný přípitek.                                           

Přítomnost v kanceláři, oblbované šejdíři, se vyplatila pramálo. K výslechu na civilní a později dokonce i vojenské prokuratuře jsem bylo předvolán i já. V prvém případě ho vedla tvář, již jsem si vybavil z politických shromáždění. Sedával v předních řadách. Tleskal ještě víc než ostatní. Prototyp tuctového hochštaplera. Teď se mu pravda nehodila do krámu. Brnkal mi na nervy paragrafem o křivé výpovědi. Třemi roky natvrdo, pokud mne nachytá. Trvalo to skoro tři hodiny. Hádali jsme se o každou větu protokolu. Tahle všivárna intrikánům, jak známo, nevyšla. Snaha přišít 17. listopad těm, proti komu byl namířen, musela zavřít krám.

Vojenský prokurátor to zkusil jinou habaďůrou. Napřed se poptával, co že jsme onoho večera jedli a pili. Kávu, mattonku a slané tyčinky, jak jinak. „A co alkohol? Přípitek na vítězství soudruhů ve zbrani na Národní třídě?“ Praštil jsem pěstí do stolu, až se rozlilo kafe z armádních skladů: „A dost! Já vám tu popisuji, jak a proč jsem se šel ujistit, že nedošlo k násilí. A vy ze mne děláte jeho spřežence. Kde jste tu sprostou lež vzal? Chci znát jméno a to hned! Okamžitě ho přiveďte! Trvám na přímé konfrontaci!“ Podlá lež hodila zpátečku. Pak už to trvalo jen pár minut. 

Říkanka o revoluci vybledla už dávno. „Předání moci“ tomu říká i Petr Pithart, krátce nato šéf české vlády. Na provokaci, spuštěnou proti spojenci, dohlížel „Gorbyho“ generál i přímo na Národní. Zadání ovšem mohly splnit jen tuzemská pátá kolona. Proč do toho šla? Za kufr peněz? Vidinu zářné kariéry? Pod vyděračskou hlavní u spánku? A co když také, ne-li dokonce především - v záchvatu třeskutého zblbnutí? V politice se počítá, co bude „den poté“, a ne komu namydlím schody. Tato potence však vyschla ve  stopový prvek. I v politických a státních špičkách, jež právě „předávaly moc“. Pár dní to zkoušely personálními rošádami k smíchu a k pláči. Pod světla ramp vynesly samé „okresní formáty“. Bodem obratu byla volba hlavy státu. Pro dalajlámu „pravdy a lásky“ hlasovali i poslanci za KSČ. Parta, jejímž byl maskotem, trpěla fatálním deficitem. Lidi, schopné řídit velká odvětví a podniky, neměla téměř vůbec. Ladem však zůstal ležet i tento trumf. Tisícům kvalifikovaných manažerů nezbylo, než hledat modus vivendi na vlastní pěst. Řada to zvládla k osobnímu prospěchu, o jakém se jim dřív nesnilo. Tím snáz se lidem bulíkuje, že tunelářský převrat byl ďábelskou intrikou „komunismu“. Okresní i krajské sekretariáty KSČ sídlily desítky let i ve značně nevábných budovách. Do nových sídel se stěhovaly až někdy od konce 70. let. Byla pořízena ze stranických příspěvků. Proti tirádám, že se „musí vrátit lidu“, o tom nepadla jediná věta.  Ti, kdo tu pravdu nemohli nevědět, ji zatloukli i před nejbližšími kolegy. Až ode mne ji po letech slyšel poprvé i Míla Ransdorf, vtažený do „velké politiky“ až po listopadu 89.

Sám převrat však neskrblil ani frapantními groteskami. Zvlášť tam, kde se obětí vlastní propagandy stávali sami jeho vyvolení. Záští ke všemu, co jim padlo do klína, prosakoval i přelud, že ministři si hověli ve faraonském přepychu. Nejednoho z příchozích do ministerských postů tak výše jeho platu rozkatila do běla (o hubeném „reprefondu“ ani nemluvě). Zprvu to měli za proradnou pomstu „starých struktur“. Úředníkům, nuceným to vyvracet, nebylo co závidět. Jeden z nových papalášů pak utrousil, že na takovou almužnu se může zvysoka. Neb je prý ubohým zlomkem částky, kterou pobíral od jedné ze „spřátelených“ ambasád. Faraonským luxusem se honosí až mnozí polistopadoví ministři. Pochází z řádově vyšších sum, než z ministerských platů, i když od mzdového průměru se dramaticky vzdálily i ty. Některým z těchto týpků zůstaly i přezdívky „Mr. 5 per cent“ (ba i „10 per cent“). Míněno z hodnoty kšeftů, defraudujících národní majetek. Tohle podsvětí už cizí ambasády korumpovat nemusí. Tím pečlivěji je monitorují. Svá pimprlata tím staví do latě levou zadní.

Umět to tyhle „elity“ lépe, už nám to předvedly. Byli jsme suverénním hráčem na světových trzích. Širokou škálou investičních celků i řady jiných artiklů. Z hodnoty, přidané českými mozky a rukama, profitovala celá země. Teď jsme rekordní dojnicí cizího mamonu. Obludnou degenerací prošla i věcná struktura ekonomiky. Krize a „Great Reset“ nás hrozí srazit ještě níž. Prestiž parlamentní levice by měla rapidně růst. Právě teď je však alternativou méně, než kdy dřív. Za obou krizí, nemajících srovnání, jí hrozí, že skončí i mimo parlament. Selhává zvrat, jenž do levice vnesl listopadový převrat. Jeho kořeny však sahají dál. Až k tomu, co převratu nahnalo na mlýn celý vodopád.

Dokud měly navrch mrákoty, že přichází zlatý věk, rozdalo to karty jinak i nalevo. Mánii, že má na spasitele, propadl i kdejaký kibic. Sám neřídil jaktěživ ani tramvaj. Byl variací na pivní mozol, co neváhá poučovat i Messiho a Ronalda. Nadutá moudra, jimiž peskoval poražený socialismus, nebyla o nic chytřejší. Muří nohy měla jen dvě. Prvou z nich v holé větě, že „my staré chyby opakovat nebudeme“. Příčiny porážky se mu smrskly na „zbytečné zákazy“. Čím je nahradit, aby neskončil jako „Gorby“, se trápit neráčí. Stát u kormidla tahle sorta, jsme cizí kolonií už dávno před „Maltou místo Jalty“.

Ten galimatyáš mrzačí českou levici dodnes. Systémovou opozicí zůstává jen seriálem „vizí“. „Socialismus pro XXI. století“ věší mimo prostor a čas. Jako leporelo z idylek, které se všemu, co přijde na pořad i příště, bezstarostně vyhýbají. Vábí do ráje naprosté „rovnoprávnosti forem vlastnictví“. Žádnými „zákazy“ nehodlá omezovat ani cizí a tuzemské predátory. Ten Eden už tady, na Zemi, nám prý nadělí cosi na způsob soudného dne. Levice, povznesená nad „staré chyby“, si na něj počká v závětří parlamentní rutiny. Tím ovšem odpadá i potřeba vlastní strategie. Cestovní mapy, jež míří k cíli už argumenty a požadavky, kterým jdou naproti dnešní poměry. Kamenem mudrců je tak „tradeunionismus“, který byl na tapetě už za lepších časů II. internacionály. Ten se však pinoží jen o trochu větší díl koláče. Alternativou, oslovující protestní nálady, není ani náhodou. Tahle zpátečka táhla levici ke dnu už za klidnějších vod. Za dnešních krizí si jí dává ránu z milosti. Neříká lidem, ani kde se vzaly a „kdo za to může“. Zřejmě to netuší ani sama. Na vlastní koncepci, která by viníkům krize zkřížila cestu, pracovat ani nezačala. Podle všeho to ani nemá v plánu.

Odtud však nehrozí jediná odpověď ani na otázku, jak se vyhnout „starým chybám“. Socialismus si skutečně ubližoval i „zákazy“, jež lidi zbytečně iritovaly. Před riziky, která blokovaly, však hlavu do písku nestrkal. Co vázlo, byla řešení, schopná najít většinové porozumění. Restrikce, omezující cestování západním směrem, byly příkladem do učebnic. Důvody, uváděné na jejich obhajobu, zněly pramálo věrohodně. Veřejný zájem, vyžadující nezpochybnitelnou ochranu, přitom pomíjely úplně. „Únik mozků“ nás vysává i dnes, kdy z něj profitují „strategičtí partneři“. Znovu a znovu oslabuje hlavně české zdravotnictví. Průměrný věk praktických lékařů je na hraně starobního důchodu. Zubař, ochotný vzít dalšího klienta, je leckde vyhynulým druhem. Přibývá lokalit, z nichž se vandruje desítky kilometrů i za ordinérní vrtačkou a plombou. Pandemie zatížila řadu nemocnic nadoraz. Stát však nedisponuje jedinou pákou, umožňující povolat z ciziny lékaře, jejichž studium hradily naše daně. Před převratem nám z toho nehrozilo zhola nic. Tehdy však „brain drain“ sledoval i politické zadání. Síly, které šly socialismu po krku, do něj investovaly i nemalé „pobídky“.

Uvolnit možnosti cestování napříč světem bylo v zájmu celé země. Hlavolam, který to obnášelo, však nebyl tak triviální, jak o tom řeční kibic za pecí. Bezplatné vzdělání až po špičkový vysokoškolský diplom bylo naší velkou devizou. Zbořit ji výměnou za hranice, otevřené dokořán, dáme si gól do vlastní sítě. Vzdělání jako byznys, jehož náklady platí i s mastným ziskem studenti, je součástí „amerického snu“. Z  těch, co to zvládají jen úvěr, to pak i s úroky ždímou banky. Vydat se tou cestou socialismus, pošlape tím svůj definiční závazek. O víc by ho ovšem pošlapal, pokud by vzdělání, bezbranné proti „brain drain“, dotoval k tíži všech, kdo svojí prací rozmnožují zdroje vlastní země. To samé právem čekali i od každého, jehož vzdělání financovali. Pokud se rozhodl jinak, měli nárok na odpovídající kompenzaci. Tak, aby pokryla jak přímé náklady jeho vzdělání, tak přiměřený díl výnosu, o nějž svou zemi připravil tím, že je zhodnotí v cizině. Detailně propracované kalkulace, kolik hodnoty za svůj život přidá chirurg, internista, zubař či držitel jiného diplom, byly už tehdy k dispozici v Americe i řadě dalších západních zemí.

I o to se dalo opřít řešení nejen v zájmu většiny, ale i s jejím vstřícným porozuměním a podporou. V poloze pohledávky za každým, kdo se naši kolektivní investici do jeho vzdělání rozhodl uplatnit v zahraničí. Pohledávky rovnající se všem společenským nákladům jeho studia a přiměřenému dílu ušlého výnosu země, která jeho studium financovala. Pohledávky zcela věrohodně propočtené a logicky i spolehlivě vymahatelné. Už tehdy se bezpochyby daly cedovat některé ze zahraničních bank - a zřejmě od ní i inkasovat okamžitě s adekvátním diskontem. Jinou z možných variant byly státní garance úhrady zmíněných závazků, jež jsme mohli požadovat od zemí, profitujících z „úniku mozků“ na náš úkor. Ne v tajnosnubném zákulisí, ale cestou zcela veřejné a sebevědomé diplomacie. Odmítnout tak legitimní požadavek se dalo jen za cenu vlastního znevěrohodnění. Nezmiňuji to z pohovky generála po bitvě. S návrhem, jak otevřít hranice, aniž si tím ublížíme, jsem obcházel některé z členů vedení KSČ. Měl dodatek, šokujícího leckoho možná i dnes – vtáhnout do řešení domácí disent. Pozvat několik jeho vedoucích tváří na ministerstvo školství. Seznámit je se záměrem otevřít hranice i jeho těžko zpochybnitelnou podmínkou. A požádat je, ať se o její splnění zasadí u západních vlád, u nichž se těší nadstandardní přízni. A také tyto kroky plně medializovat. Věcný argument, zpochybňující můj návrh, nezazněl jeden jediný. Reakcím vévodily věty typu „Oni by mi to neschválili“. Tím bludným kruhem to i skončilo.                     

Podobných příběhů lze vyprávět víc. Klíčový problém tkvěl v něčem jiném. Socialismus mohl být alternativou, s níž lidé nepřestanou spojovat naděje, jen pokud by soustavně rozvíjel a gradoval svou vlastní, nezávislou iniciativu. Právě to však jakoby si zakázal už zhruba od poloviny 70. let. Dokonce i co do uplatnění za hranicemi, kterých už dosáhl. Zemí, mířících tak či onak nekapitalistickou cestou, byla po světě nejvíc právě v této fázi. Řada ruských zdrojů zmiňuje strategickou poradu, k níž tehdy mělo dojít v Moskvě za účasti příslušných útvarů ÚV KSSS, státní diplomacie i zpravodajských služeb. Ta měla dospět k závěru, že asistovat dalšímu rozšiřování okruhu zemí daného typu je nad síly SSSR, a tedy i jeho evropských spojenců. Hlavní limit, jímž se to údajně zdůvodňovalo, nebyly finanční náklady, nýbrž deficit „lidských zdrojů“, schopných efektivně pomoci spřáteleným vládám ve třetím světě.

Je-li to pravdivá verze, nepostrádala opodstatnění ani v daném směru. Většinu zemí „socialistické orientace“ jsem měl příležitost navštívit. A hovořit tu jak s jejich politickými a státními lídry, tak nahlédnout pod pokličku každodenního života řadových občanů. Ty země zažívaly nesporný pokrok, vstřícný hlavně k vrstvám na existenčním dně. Mělo to však i odvrácenou stranu, hlavně ve dvou směrech. Prvým byl nepotismus „orientálních“ rozměrů i tvarů.  Společnosti, které se teprve zvedaly z tradiční kmenové struktury, mu nabízely ideální živnou půdu. Hovořit s různými synovci muže č. 1., katapultovanými jen díky pokrevní vazbě do horních pater moci, nebýval příjemný zážitek. Očima jeho spoluobčanů se to jevilo lépe jen sotva. Země, osvobozené z koloniální nadvlády, hledaly jen ztěžka i cestu své ekonomické emancipace. Jediné větší pole, produkující potraviny, nebylo často k vidění ani během několikahodinové cesty do provincie. Například Etiopie přitom vůbec není vyprahlou pouští, ale náhorní planinou s velice únosným klimatem i půdními podmínkami. Kdosi už tehdy spočítal, že její jezera by dokázala produkovat tolik ryb, že by markantně zlepšily výživu domácí populace a staly se i nezanedbatelným vývozním artiklem. Já tehdy provokoval i pojmem „socialistický kolonialismus“, který je třeba těmto zemím nabídnout. Tedy takový model vzájemných vztahů, který v nich zavede moderní agrární a potravinářské hospodaření včetně potřebných technologií, zajistí jejich osvojení místními manažery a odborníky – a země východního bloku se na jeho výnosech budou podílet férovou měrou, a nikoli predátorskou stopou bývalých kolonizátorů. Právě to ovšem nebylo parketou jediného z východoevropských expertů, s nimiž jsem se v uvedených zemích setkal. Podle všeho to ani nedostali za úkol.

Pro závěr oné strategické porady, pokud se Moskvě skutečně odehrála v polovině 70. let, si však dovedu představit i jinu pohnutku. V roce 1975 se v Helsinkách konala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Obsáhlý Závěrečný akt zakotvil politické výsledky druhé světové války. Architekturu mezinárodní bezpečnosti zpevnil i řadou jiných závazků. Součástí však byl i „třetí koš“, zaměřený k „humanitární spolupráci“. A ten zahrnul i řadu vzletných formulací, souvisejících s „lidskými právy“. Politický Východ tu postupoval zcela odlišně, než u zrodu Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948. Tehdy vzal jeden z jejích navržených paragrafů za druhým - a každou z libě vonících frází dovedl do tvaru skutečně vymahatelného práva. Západní partneři na to nepřistoupili. Tlačilo by to do kouta právě je. Východnímu bloku však zůstala v rukou trumfová esa, jež mohl kdykoli vytáhnout. „Třetí koš“ z Helsinek prošel jen mnohem vlažnější oponenturou. Co bylo dál, je notoricky známo. „Lidská práva“ se stala klackem v prackách, majících na to mizivé morální právo. Chopila se ho už administrativa Jimmyho Cartera (1976-1980). Zahraničněpolitického poradce mu dělal „Big Zbig“. Vlastním jménem Zbigniew Kazimierz Brzezinski, klíčový mozek řízené „evoluce“ zpátky před Jaltu a Říjen 1917. Východní blok sice demagogii, jíž udal tón, verbálně odmítal. V praxi však reagoval až třeskutě defenzívně a neohrabaně. Helsinky zakotvily výsledky druhé světové války. „Třetí koš“ se stal beranidlem jejich demontáže.  

Sám o sobě by tu sílu neměl. Vyžadovalo to i vstřícnou ochotu. Klíčem k jejímu tajemství jsou i memoáry Andreje Gračova (Zkáza Sovětského svazu: vzpomínky účastníka událostí, které dodnes ovlivňují světové dějiny, Grada 2017). Kdysi jsme byli profesními kolegy. Se shodnou pracovní náplní v centrálách svých stran. Andrej od konce 70. let, já od ledna 1980. Fráze „pevného lenince“ zvládal i na podzim roku 1986. V Kodani, kde MSS organizoval, spolu s řadou dalších nevládních struktur, značně reprezentativní protiválečné shromáždění. Za předsednický stůl jsme dostali i váženého britského lorda a jiné prominentní persony. Jen co však začaly běžet televizní kamery, na pódium vyběhla eskadra námezdních kazisvětů – a před tváře všech lordů roztahovala urážlivé transparenty. Ty nařvance bylo třeba z pódia vytlačit. Osvědčili se hlavně dva z mých kolegů. Fayssal Mekdad, dnes syrský ministr zahraničí, si přitom natrhl rukáv. Pallab Sengupta, můj indický zástupce, skóroval asijskou mazaností. Hrotem odznáčku MSS, který nosil v klopě, píchal nařvance do hýždí. Pro rozhození jejich uceleného tvaru to mělo efekt naprosto impozantní. Gračov, coby pozorovatel za „starší soudruhy“, náš výkon vysoce ocenil.

Pak si ho ale „Gorby“ vzal za svého tiskového mluvčího. A nakonec prosadil i za člena ÚV KSSS. Memoáry, sepsané Gračovem mnohem později, se hemží i doličnými předměty finální zkázy. Uvádějí však i do tajů jejích letitých příprav. Počínaje koncem 60. let, kdy Gračov pracoval ve Světové federaci demokratické mládeže, sídlící v Budapešti. A spolu s Alexandrem Lebeděvem, tehdy viceprezidentem MSS a za Jelcina velvyslancem v Praze, se scházeli se sovětskými „proletáři“ v redakci Otázkách míru a socialismu (měsíčníku mezinárodního komunistického hnutí se sídlem v Praze). Byli to mj. Čerňajev, Šachnazarov, Bovin i další z pozdějších „Gorbyho“ vezírů. K tomu, že Sovětský svaz rozloží zevnitř, se podle Gračova zavázali už tehdy. A právě na tom pak pracovali ruku v ruce i po celé další roky.

Rekordy cynismu v tom lámal Alexandr Jakovlev. Šedá eminence „katastrojky“ a dvojka v její mocenské hierarchii. V memoárech, nazvaných Rusko plné křížů, označuje stranu, jejímž členem byl od roku 1944, za největší zlo celých ruských dějin. A neskrývá, že pátou kolonu proti vlastní zemi dával dohromady už od poloviny 50. let. Ten samý Jakovlev byl i prvním zástupcem vedoucího oddělení propagandy ÚV KSSS v roce 1968. A fakticky jeho šéfem, protože tam, kde byl danému úseku nadřízen i samostatný tajemník ÚV, se funkce vedoucího oddělení neobsazovala. „Bílá kniha“, distribuovaná v srpnu 1968 Sovětskou armádou, obsahovala i tvrzení, jimiž jakoby se chtěla kompromitovat sama. Právě Jakovlev byl však i jejím editorem.  Páté kolony tu byly, jsou a jistě i budou. Ve finále jsou selháním těch, kdo je měli prokouknout a vyhnat včas. To ovšem není ani závazkem o nich mlčet, aby se komusi nezhroutily zamilované bábovičky. Domino, vedoucí k tunelářským převratům, nemělo bez trojských hajter šanci.

Trefnou zkratku nabízí profesor Andrej Fursov. Je z TOP TEN žijících ruských historiků. Socialismus startoval „antikapitalismem“. S ambicí rozvinout „postkapitalismus“. Plnokrevnou alternativu se vším všudy. Dařilo se to však jen zčásti. Ba postupem času stále méně, a ne víc. Fursov patří i k těm, kdo boří mytologii, která to téma obrací vzhůru nohama. Faktický monopol měla přes šedesát let. Rozum z ní braly už generace, mající na krku sedm i víc křížků.  Byla zajatcem kariér, které přežily „odhalení kultu osobnosti“. Část z nich se jí vzepřela a špatně dopadla. Pak se ten mýtus sice v detailech modifikoval. Nosné teze však zůstaly nedotčené. Kdokoli zapochyboval o nich, riskoval zničující stigma. Tím víc mu hrozí teď. Rusko ta pouta už netísní. Bankrot „katastrojky“ zasadil ránu z milosti i mýtům, jež její prázdné sudy dovedly ad absurdum. Když popravily svou stranu a pak Sovětský svaz, někdejších mantinelů to zbavilo i marxistickou vědu. „Gorbyho“ smečka jí pomohla i v jiném směru. Spustila randál o „bílých míst dějin“. Archívy otevřela na jeho podporu. Do jejich studia se pustili i vědci Fursovova kalibru. A našli tam kvanta fakt, která legendu, zadřenou hluboko pod kůži, uvádí na pravou míru.     

Pár těchto titulů vyjde jednou určitě i česky. Shrňme to hlavní aspoň telegraficky. Verze, startující XX. sjezdem KSSS, svaluje vše, čím socialismus ztrácel někdejší dynamiku i magnetismus, na „stalinismus“ a jeho domnělé relikty. Tím růžovější barvy volí na adresu N. S. Chruščova a jeho věrných. Jenomže „postátnění“ i tam, kde nadělovalo zbytečné škody i hněv, přišlo až právě s Chruščovem. Lidem na venkově zatrhnul i záhumenky a tržiště, kde předtím svou produkci prodávali zcela svobodně. Za oběť té samé mánie padla i hustá síť družstev a faktických živností. Dřív od nich lidé nakupovali většinu oděvů, obuvi i jiných spotřebních artiklů. Tím snáz vycházel i jejich sortiment naproti měnícím se módám, osobnímu vkusu a poptávce „na míru“. Teprve parta, velebená za „destalinizaci“, zavedla hospodářský mechanismus, stranící „extenzívní“ marnotratnosti. Až to pohřbilo politiku koncentrované technologické modernizace, tlaku na snižování výrobních nákladů, a tedy i cen zvyšujících životní standard. Ten samý zvrat vážně poškodil i zemědělsko-potravinářskou sféru. Prioritou její poválečné obnovy byla intenzifikace výroby v úrodných regionech. Výnosy slibně rostly i díky masivnímu zalesňování a větrolamům, čelícím větrné erozi. Chruščov anuloval obojí už krátce po svém nástupu do čela. A spustil megalomanské „dobývání celin“, nedozírných plání ve vzdálených a téměř liduprázdných regionech. Obrovské náklady, chybějící jinde, spolykala už výstavba chybějící infrastruktury. Chatrným zlomkem toho, co plán velkohubě sliboval, se ukázaly i jeho provozní výnosy. Korunu ochotnickému divadlu nasadila instrukce, zavazující nahradit osvědčené plodiny kukuřicí i tam, kde pro to nebyly vhodné podmínky.

Za předválečných pětiletek platila země za mamutí strojírenské závody na klíč, dodávané západními koncerny, i milióny tun obilí. Ve stát, závislý na jeho dovozu z USA a Kanady, ji změnily až Chruščovovy vylomeniny. Hrubě „extenzívně“ vedla i cesta k zajištění zdrojů, nezbytných k úhradě dovážených potravin. Moskva je hradila z tržeb za ropu a plyn, těžené ve stále náročnějších končinách tisíce kilometrů od cílových destinací. Polykalo to gigantické investice. Tím citelněji scházely rozvoji odvětví, generujících vyšší přidanou hodnotu. Zemi, schopnou rozdrtit nacistickou agresi i svojí průmyslovou převahou, to měnilo v surovinový přívěsek velmocí, vedoucích proti ní „studenou válku“. Právě závislost státní pokladny na inkasech za ropu a plyn sehrála nemalou roli i v jejím finále. Přimět blízkovýchodní „naftokracie“, aby ceny energetických surovin srazily načas hluboko pod dosavadní hladinu, bylo pro Washington hračkou. Ztráta, do níž to zahnalo sovětskou obchodní bilanci, byla jen dalším alibi pro „Gorbyho“ kapitulaci. Teprve od dob, kdy držel otěže Chruščov a jeho nástupci, se datuje i příjmová „nivelizace“, dovedená leckdy skutečně do krajnosti. Rekordní tempo, jímž se „země s dřevěným rádlem změnila v atomovou velmoc“ (W. Churchill), stimulovaly i atraktivní hmotné pobídky. Dosáhli na ně nejen úspěšní manažeři, vědci a technická inteligence, ale i havíři, hutníci a spousta „modrých límečků“. Za Velké vlastenecké války dokázal koupit z vlastních úspor celý tank i nejeden člen venkovského kolchozu.

Až vlna „destalinizace“ přivedla na svět i samu „státostranu“, řečeno uštěpačným přízviskem. Tedy proměnu komunistické strany v mocenskou strukturu, mající poslední slovo téměř ve všem, co přísluší státní i další veřejné správě. Dřívější vedení země bylo jiného mínění. Ekonomiku, obranu i ostatní rezorty řídily státní orgány. Znalosti, výkon a výsledky byly osou personální politiky. V armádě dosáhla vysokých pozic i spousta někdejších carských důstojníků. Industrializační průlomy dirigovala i kvanta dorevolučních manažerů a expertů. Členy strany nebyli mnozí z nich ani pak. Směrodatný byl loajální vztah k zemi v obklíčení. A právě tohle vše byla orientace, mající nabýt nové kvality po XIX. sjezdu strany (říjen 1952). Shodují se v tom desítky seriózních zdrojů. Nasvědčuje tomu řada dokumentárních pramenů. Schylovalo se k úplnému převodu výkonné moci do rukou vlády a jí řízených institucí. KSSS měl vrátit do mantinelů strany, zaměřené na artikulaci programových iniciativ, politickou práci mezi lidmi a přípravu vlastních kádrů.

Střet v nejvyšším patře moci po Stalinově smrti vyústil v pravý opak. Ústava z roku 1936 zmiňuje stranu až v kratičkém článku kousek před koncem. Jako jednu ze společenských organizací hned vedle odborů, svazu žen a analogických asociací. Vedoucí úlohu KSSS povýšilo na ústavní normu až Chruščovovo vedení. Po něm to učinili i všichni spojenci. Odpůrcům socialismu spadl do klína vítaný trumf. Kapitál se o moc také s nikým nedělí. Dostatek pák k tomu má i ve svých ústavách. Jsou o garancích zdánlivě nezpochybnitelných práv a svobod, která jsou v praxi jeho monopolní výsadou. Paragrafy, jimiž by svou „vedoucí úlohu“ otevřeně deklaroval, na hrábě nešlape. Nic k tomu nenutilo ani země, které už hranice kapitalismu prolomily. Práva a svobody, dostupné drtivé většině až teď, potřebovaly ústavní záruky. Právě však v poloze garancí toho, nač lidé dosáhnou až za horizontem kapitalismu a jedině tam. Tím širší zázemí by nacházela i legitimní obrana proti třídnímu revanši. „Vedoucí úloha“ strany, deklarovaná i ústavami, je trestuhodně zužovala.

Nešlo jen o diletantskou neohrabanost, napravitelnou pak už jen s rizikem, že povzbudí pátou kolonu. Chruščov a jeho parta jí posvětili mocenský zvrat přesně opačným směrem, než jaký byl na spadnutí před jejich nástupem do čela. Stranické sekretariáty se staly jakýmsi univerzálním šafářem, majícím patent na rozum. Přebíraly tak odpovědnost i za verdikt v otázkách, jejichž zvládnutí mělo být kritériem práce ministerstev, podniků i jiných institucí. Právě to ovšem ve finále vyhovovalo hlavně ministrům a ředitelům všeho druhu. Dřív by vše, v čem selhali, padalo na jejich hlavy. A nesli by za to i osobní důsledky. Teď bylo měřítkem jejich práce hlavně to, nakolik vyhověli rozhodnutí stranického sekretariátu. Věcnou matérii, z níž vycházelo, mu však předkládali sami. Tím víc záleželo na jejich naturelu a morálce. Kdo bilancoval i plánoval poctivě, přidělával si starosti i rizika. Švindl a výmluvy na „objektivní faktory“ byly pohodlnější. Jakmile prosákly i do stranických usnesení, couvat z nich bylo tím spletitější. „Nomenklatuře“ v ekonomice i jiných sférách to mylo ruce. Stranickým strukturám je to naopak vázalo. Oč víc musely hájit i vše, co si nechaly podstrčit, tím méně byly s to razit alternativu, „postkapitalistickou“ se vším všudy. Sám Chruščov to korunoval i svou náturou. Šéfem supervelmoci se stal člověk, brutálně prznící i rodný pravopis. Žalostně nevzdělaný byl ve všech oborech, směrodatných pro výkon vrcholných pravomocí. O to snáz podléhal chaotickým poryvům své mysli i různým nástrahám a našeptávačům.

Historiografie, emancipovaná krachem „katastrojky“, přináší i ještě pikantnější zjištění. Parádním úlovkem jsou dokumenty o volebním zákonu, navrženém po schválení sovětské ústavy z roku 1936. Byl jejím logickým vyústěním. Zahrnoval možnost více kandidátů na poslance všech stupňů, tedy až po Nejvyšší sovět SSSR. Tak, aby je mohly nominovat pracovní kolektivy, odbory i jiné společenské organizace. Klidně i do soutěže s těmi, koho navrhnou orgány vládnoucí strany. Drama, které to vyvolalo, zmapoval hlavně profesor Jurij Žukov. Každé z jeho dějství doložil autentickými zápisy, pořízenými z jednání příslušných grémií. S návrhem přišel Kreml. U řady provinčních šéfů tvrdě narazil. Kápnout božskou, čeho se bojí, logicky nemohli. Spustili povyk o “hrozící kontrarevoluci“, jíž prý nový volební systém vyvolá. Síla odporu Kreml zaskočila. Lavíroval vůči němu řadu měsíců. Ustoupil až kaskádě agresívních deputací, střídajících se v kanceláři muže č. 1. Teprve když bylo mimo pochybnost, že odpůrci nového zákona mají většinu v ÚV VKS(b). Především tady nabrala obrátky vlna krvavého vyřizování účtů. Iniciovali ji, jak už to v podobných případech bývá, provinční papaláši, z nichž mnohé nakonec také semlela. Kreml bombardovaly „seznamy kontrarevolucionářů“, zasluhujících jen hrdelní trest. Sám Chruščov zlomil i tento rekord. Jiní posílali soupisy konkrétních jmen. On si vyžádal „bianko šek“. Kvótu „zavilých nepřátel“, s nimiž naloží, jak uzná za vhodné. Vinu to jistě nesnímá ani z těch, kdo stáli v čele mocenské pyramidy. Z tažení proti „kultu osobnosti“ však vane farizejský odér. Právě Chruščov, jak dokládají nově zpřístupněné archiválie, totiž drží i jiné prvenství. A sice v počtu lidí, poslaných na smrt regionálním papalášem. Dohromady jich má mít na svědomí na 140 tisíc.              

Tohle vše socialismus poškodilo samo o sobě. Se čtvercem času však rostl i jiný dluh. Zpřehledňovaly ho i slabomyslné sliby, že „už dnešní bude žít v komunismu“ („do roku 1980“). Právě ve chvíli, kdy vytlačily střízlivější optiku, začala plíživá rezignace na vlastní civilizační alternativu. Příkladů, jež to ilustrují, lze uvést řadu. Jeden z nich jakoby symbolizoval i ty ostatní. Řeč je o průlomové koncepci skupiny sovětských vědců už z počátku 60. let. Vedl ji akademik Viktor Gluškov, vědec s impozantní reputací napříč vzdělaným světem. Šlo o Celostátní automatizovaný systém evidence a zpracování informací (Obščegosudarstvennaja avtomatizirovannaja sistema učota i obrabotki informaciji, neboli OGAS). Bral taranem ústřední svatostánek liberálních říkanek – mantru o „neviditelné ruce trhu“, moudřejší prý než celá lidská komunita dohromady. Ba domněle tak nenahraditelné, že se jí musí promíjet i všechny ztráty a rizika, bez nichž to neumí. Gluškov nechtěl zavádět žádná kasárna a přídělový systém. Navrhl pavouka, jenž propojí „online“ celý reprodukční proces. A zajistí mu tak vzájemnou zpětnou vazbu způsobem, řádově pružnějším i hospodárnějším než i ta nejregulovanější tržní anarchie. Nechyběly ani seriózní důkazy, že dostane-li takové zadání, zvládnou je zcela nezávisle i tehdejší tuzemské ICT.

Poplach nastal i za Atlantikem. Na Gluškova založili „složku“ a mydlili mu schody všemi způsoby. Na tvrdý odpor narazil i doma. Úplné panorama pohybu zboží a peněz, průzračné v reálném čase a do posledního detailu, by ohrozilo všechna parazitní zákoutí. Koncepce byla zavržena a tým rozprášen. Úder na roky přibrzdil i rozvoj sovětské ICT. Přednost dostali plagiátoři západních mustrů. Mohli z nich padat jen samí kočkopsi. Závazkem socialismu je uspokojení lidských potřeb v pořadí jejich důležitosti. „Neviditelná ruka“ bonifikuje schopnost vydělat hlava nehlava. Klidně i na tom, co lidský život ochuzuje či mrzačí. S dizertacemi o spásonosném partnerství plánu a trhu se roztrhl ranec. V praxi se oba póly navzájem stále víc paralyzovaly. Tím rychleji váznul i pohyb k plnokrevnému „postkapitalismu“. Zbyla jen soutěž na poli a zbraněmi, které volil soupeř. Zbohatnul z vyrabování třetího světa. Drancoval ho i teď. Rizikem existenčních kalamit držel pod krkem i své domácí „lidské zdroje“. Socialismus si to vyděračství zakázal. Doma i vůči státům Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Země za horizontem kapitalismu je nerabovaly ani nikdy dřív. Soutěž se západními metropolemi, které se toho neštítily, se dala vyhrát jen „asymetricky“. Jedině nabídkou, přitažlivou právě tím, že je civilizační alternativou se vším všudy.

„Malta místo Jalty“ nezvrátila jen výsledky II. světové války. Většinu levice, která ji přežila, politicky kastruje dodnes. Dokud byla politika kšeftem s iluzemi, nebylo to tolik znát. Právě to se však už nevrátí. Teď se povede střet o strach a hněv. O kritické nálady a protestní hlasy. Otázka, kdo bude jejich mluvčím, není jen o volebních ziscích a ztrátách. Hloubka a dosah krize jí vtiskují vážnější dimenzi. Budeme „přesazeni“ do ještě nepřijatelnějšího světa? Nebo se prosadí humánní a udržitelné východisko? V kotci, sevřeném dnešní mocí, šanci nemá. Na půli cesty zkrotne i maloburžoazní radikál. Řešením je jen „postkapitalismus“. Jedině směrem k němu lze stavět i vozovou hradbu všemu, co hrozí.

Takovou cestovní mapu navrhne jen síla, kterou kapitál nepase. Až to udělá, vyjádří širší a akutnější zájem, než kdy dřív. Levice, ochromená „katastrojkou“, s tím ani nezačala. Své tváře skládá ze samých magister a doktorů. Kapitalismu rozumí hůř než předchůdci z „modrých límečků“. Ekonomická krize byla na spadnutí už před koronavirem. Že tu je a kde se vzala, uniká parlamentní levici dodnes. Drmolí panské ukolébavky. O karambolu vinou nečekané nákazy. O návratu do starých časů, jen co dorazí víc vakcín. Tahle levice se zoufale „odintelektualizovala“ (prof. Oskar Krejčí). Selhání, které předvádí, má i hlubší příčiny. Z pravdy o systému, zmítaném rekordní krizí, by musela vyvodit i úplně jiné závazky.  

I proto pár slov k módní verzi. Listopad 89 vydává za kopii února 1948. Podobají se jen v dvojím směru. Zvrat se obešel bez občanské války – a podpořila ho plná náměstí. Vše ostatní bylo jinak. V únoru 48 stály supervelmoci proti sobě. Listopad 89 byl jejich společnou intrikou. Únor 48 prohrál truc politických rivalů. Listopad 89 spustila pátá kolona. Ti, kdo prohráli v únoru 48, se mstili hrdelními zločiny. Ti, kdo prohráli s tuneláři, jim nezkřivili ani vlas. Ti, kdo prohráli v únoru 48, by brali i světovou válku. Ti, koho porazily až obě supervelmoci, neberou ani války za „změnu režimu“ v lokálním vydání. Ti, kdo skončili v únoru 48, věznili milióny lidí v nouzi. Po moci, končící v listopadu 89, tu nezůstal jeden jediný. Statisíce jsou jich zpět až teď. Krize otřese i životy, které zmámily růžové mrákoty. O to víc obnaží mapu reálných zájmů. To bude klíčovým faktorem příštího rozcestí. Co umí tunelářský převrat, se už ví. Dopředu vede jen opačný azimut.