Vladimír Putin: Řešení syrského konfliktu je globálním rozcestím

Vstřícnou nabídku otiskly New York Times

Cokoli zazní z Kremlu, proniká k českému publiku -  pokud vůbec – většinou jen přes cedník. K posledním příkladům patří “nehorázná lež”, za niž Putin označil výroky šéfa americké diplomacie Kerryho. Kdo nezná originál, žije v domnění, že mínil jen Kerryho “zanedbatelnou roli”, již mezi ozbrojenci proti syrské vládě hrají odnože al-Káidy. Putin však nazval lží i samo jádro Kerryho “argumentace” - že chemické zbraně nasadila syrská vláda, a ne islamističtí fanatici. A dodal, že “lhář ví moc dobře, že lže”.

Putinův článek v New York Times prošel milosrdnějším filtrem – asi i s ohledem na to, kde vyšel. Až do češtiny však mnohé nedorazilo ani z něj. Proto ho nabízíme celý – česky i v originále:

“Vztahy mezi námi prošly různými fázemi,” obrací se na americké publikum úvodem. “Za studené války jsme stáli proti sobě. Byly však i doby, kdy jsme byli spojenci a společně porazili nacisty. To tehdy byla založena univerzální mezinárodní organizace – OSN – aby podobné devastaci jednou provždy předešla.”  

Její zakladatelé plně docenili, že “rozhodnutí o otázkách války a míru musí být výsledkem konsensu a mít i souhlas Ameriky”. Právě to garantuje právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, zakotvené v Chartě OSN. “Hluboká moudrost tohoto pravidla byla po desítky let oporou stability mezinárodních vztahů”.

“Nikdo OSN nepřeje, aby skončila jako Společnost národů, která zkolabovala proto, že podobnou páku postrádala. To se však může stát v případě, že vlivné země OSN obejdou a podniknou ozbrojenou akci bez mandátu Rady bezpečnosti. Možný útok Spojených států proti Sýrii navzdory silné opozici řady zemí i významných politických a náboženských činitelů včetně papeže povede ještě víc k nevinným obětem a eskalaci, jíž může konflikt expandovat daleko za hranice Sýrie. Útok znásobí násilí a uvede do pohybu novou vlnu terorismu. Může podkopat mnohostranné úsilí o řešení íránského jaderného problému i izraelsko-palestinského konfliktu a ještě víc destabilizovat Střední východ a severní Afriku. Hrozí  vykolejit celý systém mezinárodního práva a řádu.”

“V Sýrii nezuří bitva za demokracii, nýbrž ozbrojený konflikt mezi vládou a opozicí v zemi mnoha náboženských vyznání. Premiantů demokracie je v Sýrii pramálo. O to víc je tu však ozbrojenců al-Káidy a extremistů všeho druhu, bojujících proti vládě. Státní department Spojených států zařadil Frontu al-Nusrá a Islámský stát Iráku a Levanty, bojující na straně opozice, mezi teroristické organizace. Tento vnitřní konflikt, živený zahraničními dodávkami zbraní opozici, je na světě jedním z nejkrvavějších.”

V Sýrii bojují “žoldáci z arabských zemí i stovky ozbrojenců ze západních zemí a dokonce i Ruska”. To “vzbuzuje naše vážné obavy”. “Nevrátí se snad domů bohatší o zkušenosti, získané v Sýrii? Když extremisté ukončili boje v Libyi, přesunuli se do Mali. Jsou hrozbou pro nás všechny.”

Rusko je “od počátku zastáncem mírového dialogu, umožňujícího Syřanům dosáhnout kompromisního plánu pro jejich vlastní budoucnost. My nehájíme syrskou vládu, nýbrž mezinárodní právo. Potřebujeme zapojit Radu bezpečnosti Organizace spojených národů a věříme, že obrana práva a řádu je v dnešním turbulentním světě jednou z mála cest, jak zabránit, aby mezinárodní vztahy upadly do chaosu. Právo je stále právem a my se jím musíme řídit, ať se nám líbí či nikoli. Platné mezinárodní právo připouští použít sílu pouze v sebeobraně nebo z rozhodnutí Rady bezpečnosti. Cokoli jiného je podle Charty OSN nepřípustné a zakládalo by akt agrese.”

“O tom, že v Sýrii došlo k použití jedovatého plynu, nikdo nepochybuje. Jsou však všechny důvody věřit, že nebyl použit syrskou armádou,  nýbrž opozičními silami s cílem vyprovokovat zásah jejich mocných zahraničních patronů, kteří by se tak postavili přímo po bok fundamentalistů. Informace, podle nichž ozbrojenci připravují další útok – tentokrát proti Izraeli – nelze ignorovat.”

“Je alarmující, že vojenské intervence do vnitřních konfliktů v zahraničí se pro Spojené státy staly věcí rutiny. Je to v dlouhodobém zájmu samotné Ameriky? Pochybuji. Milióny lidí napříč světem nevidí v Americe model demokracie, nýbrž zemi spoléhající jen na brutální sílu a flikující koalice pod heslem ´kdo nejde s námi, je proti nám´.”

“Síla se však ukázala neefektivní a bezúčelná. Afghánistán vrávorá a nikdo není s to říci, co přijde po stažení zahraničních vojsk. Libye je rozdělena na kmeny a klany. V Iráku pokračuje občanská válka, vraždící den co den desítky lidí. Ve Spojených státech mnozí srovnávají Sýrii s Irákem a kladou otázku, proč by se jejich vláda měla hnát do opakování nedávných chyb.”

“Ať už by údery byly jakkoli přesné a zbraně seberafinovanější, civilním obětem se nevyhnou, a to i mezi starci a dětmi, které ty údery mají ochránit. Svět reaguje otázkou: nelze-li počítat s mezinárodním právem, pak třeba hledat k zajištění vlastní bezpečnosti hledat jiné cesty. Proto usiluje stále víc zemí o získání zbraní hromadného ničení. Je to logické: máte-li bombu, nikdo se na vás neopováží. Potřeba nešíření zbraní hromadného ničení zůstala jen rétorikou, v praxi podléhá erozi.”

“S jazykem síly třeba skoncovat a vrátit se k civilizované diplomacii a politickým řešením. Nová šance, jak vojenské akci předejít, se zrodila v minulých dnech. Spojené státy, Rusko a všichni členové mezinárodního společenství musí plně využít toho, že syrská vlády je svůj chemický arzenál připravena předat pod mezinárodní kontrolu a následně ho likvidovat. Soudě podle prohlášení prezidenta Obamy v tom Spojené státy spatřují alternativu vojenské akce.

Vítám prezidentův zájem pokračovat v dialogu s Ruskem a Sýrií. Musíme spolupracovat tak, aby tato šance nepřišla nazmar, jak jsme se dohodli v červnu na schůzce G 8 v Lough Erne v Severním Irsku, a směrovat diskusi zpátky za jednací stůl.

Dokážeme-li proti Sýrii vyloučit sílu, zlepší to mezinárodní atmosféru a posílí vzájemnou důvěru. Bude to naším společným úspěchem, otevírajícím dveře spolupráci v dalších otázkách kritického významu.”

Důvěru, narůstající v “pracovních i osobních vztazích prezidentem Obamou, vysoce  hodnotím,” uzavírá Putin v New York Times. “Jeho úterní poselství vlastní zemi jsem pozorně prostudoval. Nesouhlasil bych s ním však tam, kde zmiňuje americkou výjimečnost”. Kde “tvrdí, že politika Spojených států je tím, v ´čem je Amerika jiná, co představuje naši výjimečnost´”.

Je totiž “krajně nebezpečné pobízet lidi, aby se považovali za výjimečné, ať už z jakýchkoli pohnutek. Jsou země velké a malé, bohaté i chudé, ty s dlouhými demokratickými tradicemi i ty, co cestu k demokracii teprve hledají. Liší se i jejich politika. Všichni jsme různí, ale když Pána žádáme o požehnání, nesmíme zapomínat, že nás stvořil sobě rovnými.”