Dmitrij Minin: Kdo a jak vraždil sarinem

Stopy obludné provokace jsou stále čitelnější

Casus belli proti Sýrii je leporelem z humpoláckých lží. Oč “patetičtější jsou prohlášení, jež pronáší i státní tajemník John Kerry, tím víc se příčí vší logice,” píše Dmitrij Minin. Z podobné vody vařila i alibi, když Washington napadl Irák či už Vietnam. Minin ke všemu, co žene na hrách to dnešní, přidává zvlášť explozivní matérii.  

V podstatě jediným konkrétním “zdrojem”, jímž se cech sedmilhářů ohání, jsou domnělé “odposlechy izraelské vojenské rozvědky”. To z nich měl vycházet šéf generálního štábu Benny Gantz, když prý meldoval Pentagonu “nepopiratelné důkazy, že chemické zbraně použila proti civilnímu obyvatelstvu Asádova armáda”. S tou verzí – již nikdo ze jmenovaných ničím nedoložil, ba sám ani nepotvrdil - přišel jakýsi kuvajtský deník. Do čekárny na víc, než lakonická tvrzení, pak vrazil vlastně už jen německý list Fokus. Domnělý rozkaz použít chemické zbraně, vydaný po linkách syrského velení, prý “zachytil” izraelský  útvar “8200”. Ten ovšem – pokud vůbec existuje – se k dané verzi také nevyjadřuje. “Syrskému vedení,” glosuje to Minin, “jsou potence izraelského souseda dobře známy”. Pokud by opravdu sdělovalo “cokoli tak delikátního, jistě by volilo utajenější pojítka”.

I k dnešní tajence tak vede otázka, jež samo jádro věci nebere žádným obloukem: Cui prodest? Právě ta ovšem “nemíří prstem na Damašek, což se o ozbrojené syrské opozici říci nedá”. K incidentu z 21. srpna došlo v hustě osídlené lokalitě, jež byla “klíčovou základnou povstalců, operujících kolem Damašku”. Ti tu však byli v posledních týdnech ve stále patrnější defenzívě. Pokud by odtud museli ustoupit úplně, padly by “všechny naděje, že se udrží v celém regionu hlavního města, a nejen tu”. 

Tím víc “žila v očekávání stabilního příměří” i místní populace. Sílilo v celé zemi. Jen za pár  dní, předcházejících incidentu z 21. srpna, “složilo zbraně a bylo amnestováno 1.525 lidí. Vládní komise, vedená Asádovi blízkým ministrem Alí Hajdarem, vyjednávala s velením více než 100 větších i menších ozbrojených skupin”. Výměnou za “složení zbraní nabízela úplnou amnestii”. Docela právem se tak “předpokládalo, že oznámení, že pro ně válka končí, přijdou i od mnoha tisíc dalších militantů”. Tak “zásadní zlom” by byl logicky vnímán jako “obrovský úspěch vlády”. Sama tak byla tím posledním, komu by prospělo “použít chemické zbraně proti lidem, stojících na prahu příměří”. To hrálo do not jen “ozbrojené opozici, zainteresované teď ještě víc tom, aby do konfliktu zatáhla zahraniční síly”.

Na hrábě šlape i “argumentace”, jíž nemarní síly jen Kerry – a sice že “raketami a náboji, jimiž lze chemické zbraně dopravit na cíl, disponuje jen syrská armáda”. Nejenom “očití svědci, ale i světové agentury se totiž unisono shodují, že nikdo neslyšel ani zvuk explozí, ani leteckých motorů”. V Džubáru, kde se inkriminovaný incident odehrál, se tak “lidé 21. srpna ráno začali rovnou dusit otravnými látkami ve sklepech, kde se skrývali před riziky války”.

Tady už “třeba zbystřit pozornost: žádné oběti na ulicích, jež by tu, platit tvrzení Západu, armádní kanonáda musela přinést”. Úplně “všechny oběti byly objeveny v podzemních prostorách”. Ti, koho to nutně zaskočilo, teď sice “fabrikují i roztodivné exotické verze” - typu “sarin je těžší než vzduch, a proniká proto do sklepení, kdežto na ulicích se nedrží”. “Kolik by ho” - táže se právem Minin - “bylo v takovém případě potřeba?”

Sám míří logičtější stopou: “daná lokalita je protkána tunely, jak speciálně vyhloubenými vzbouřenci, tak těmi, které jsou součástí inženýrských sítí”. V tomto mraveništi se “dá podobná akce, technicky vzato, provést nejsnáze zevnitř”.  K inscenaci tak “děsivého spektáklu si militanti vystačili s pár silnými ventilátory a sudy sarinu.  Vstupy do tunelů se pak snadno zlikvidovaly třaskavinou, aby se k ničemu konkrétnějšímu nedopracovala ani žádná komise OSN.” Tím snáz se potom “hází vina na Damašek”.

Právě to si však plně “uvědomovala i armáda. Proto se tři dny a noci probíjela do Džubáru, aby zajistila alespoň část inkriminovaných instalací. Jedno z takových stanovišť s chemickými látkami, vyrobenými v Saúdské Arábii, i protilátkami pro personál obsluhy se podařilo dohledat už 24. srpna. Obětí sarinu se stalo 50 příslušníků vládního vojska, mezi nimi 4 dobrovolníci z Hizballáhu... Expertům OSN tak už teď je co předložit.”  

Mocnosti, lačné krve, však ignorují i tak flagrantní fakta. Je tu i motiv staršího data. Tajemství odiózní epizody vypadlo z trezorů až docela nedávno. Řeč je o chemickém útoku před 30 lety. Na rozdíl od toho, zač se mu vypaloval cejch neprávem, ho Saddám Husajn skutečně nařídil. Tehdy však agent CIA - už od roku 1958 – byl želízkem, s nímž Amerika hrála proti Íránu. Že proti němu Saddám připravuje chemický úder, věděla od počátku a naprosto spolehlivě. Svatouškovsky to však zatloukala i po desítky následujících let.   

Na hlavě stojí i verze, že “Damašek celých pět dní bránil inspektorům OSN v přístupu na inkriminovaná místa”. Ta totiž ve chvíli, kdy tam chemické zbraně vraždily, nebyla pod kontrolou vládních sil. Zametat stopy tam mohli jen a jen protivládní vzbouřenci.

Jen co “expertní komise přistoupila k práci, na její závěry už nikdo nečeká. Bílý dům dává najevo, že o jejich výsledcích nemá pochyb, skoro jako by jí je nadiktoval sám”. Situace tak “až bolestně připomíná válečné události v Jugoslávii, kde po provokační minometné palbě na tržiště Merkale v Sarajevu v roce 1994 vedené, jak to později prokázali mezinárodní vojenští experti, z pozic bosenských muslimů, vzdušné síly NATO bombardovaly pozice bosenských Srbů.” Také tam tehdy “jezdily ze zahraničí vyšetřovat různé incidenty ty či ony komise s texty, sepsanými a schválenými předem ´tam nahoře´”.

Bude-li Sýrie opravdu napadena, půjde o “válku na dálku”. Tedy o masivní “destrukci vojenské a civilní infrastruktury země, tak jako za útoku na Jugoslávii”. Britský Guardian píše, že “v prvé fázi budou hlavním cílem úderů nejvíce bojeschopné jednotky syrské armády, raketové základny a sklady raketových zbraní”. Na “desítky takových lokalit se nachází ve zcela bezprostředním okolí Damašku”.

O bianko šek tak loudí libreto, z nějž se zvedá kufr: “Když jsme už k míru ´dobombardovali´ i Srby, ´dobombardujeme´ k němu i Syřany. Svět se však za ty roky změnil – a Blízký východ je ještě mnohem křehčí a složitější stavbou, než Jugoslávie. Pokus o ´lekci neposlušné Sýrii´ se snadno zvrtne v katastrofické následky pro ty, kdo ji inscenoval, až chaos přeskočí hranice Blízkého východu a zamíří do jiných regionů. Například do Evropy.”                                          

K čemu je její “společná zahraniční a bezpečnostní politika”, drží-li zobák i k tak fatálnímu riziku?