Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Leon T. Hadar: Postamerická rozcestí Tel Avivu

Israel’s Post-American Future

Izrael spasí jen mnohem civilizovanější politika

“Opouští-li americký hegemon Střední východ, Izrael ztrácí status klientského státu” - alarmuje Leon T. Hadar na echtpravicovém portálu The American Conservative. Hadar je gážistou washingtonského  Cato Institute, dalšího z bulteriérů americké pravice. V obsažné stati mj. píše:

“Tvůrci americké politiky” - po “fiasku v Iráku” a “finančním propadu na Wall Street” - vědí dobře, že je čeká “geostrategický sešup” (“decline”). Americká armáda je “přetížena válkami v Iráku a Afghánistánu, které se nedají vyhrát”. Prostor, jak “ustát expanzivní zahraniční závazky”, limituje i “upadající ekonomická základna Spojených států” (“financovaná z čínských půjček”).

“Unipolární moment” trval jen od “zhroucení Sovětského svazu do pádu Saddáma Husajna”. Tak unikátní “okno příležitosti” však “zřejmě spěje ke svému konci”. “Neokonzervativci řízená politika”, pokoušející se “předělat Střední východ”, “zbankrotovala”. Chtěla “izraelsko-palestinskou otázku odsunout na vedlejší kolej”. Vedla však k “oslabení americké moci na Střední východě” - a “posílení Iránu a jeho spojenců”. Sama jen urychlila “začátek konce Pax Americana”. O to víc vstupují do hry “globální mocnosti na vzestupu”, zasazující se  o “podmínky pro rozvoj multilateralismu”.

Zdá se však, pokračuje autor, že “kroky izraelských předáků vede i nadále iluze, že Spojené státy zůstávají velmocí, nadřazenou všem ostatním”. Izraelští “ultranacionalisté” se kojí vidinami, že “chaotická politika Spojených států na Středním východě” - i “napětí mezi Washingtonem a Izraelem” - jsou “jen přechodného rázu” (a obrážejí vlastně jen “Obamovu náturu”). Že “až se k moci vrátí republikáni, hegemon znovu vyroste a spolu se svými izraelským náměstkem obnoví na Středním východě poměry, jaké tu panovaly za starých dobrých časů George W. Bushe”.

Mimo mísu je už mánie - “amerických neokonzervativců a izraelské pravice” - že sám “americký patronát dokáže nahradit mír s Araby”. O to nebezpečnější je “fantasmagorie, že muslimský terorismus zažehne střet civilizací – Západu vedeného Spojenými státy proti ´kalifátu´ - v němž bude Izrael strategickým předmostím Ameriky na Středním východě”. “Křižáckým státem, přežívajícím navěky díky americké patronaci”.    

V reálu - varuje Hadar naléhavě – je to úplně jinak. “Těžkosti, s nimiž se dnes potýká globální agenda Obamovy administrativy” - ať už je řeč o Severní Koreji, Číně, Iráku nebo Afghánistánu (anebo otázce, jak “nastolit mír ve Svaté zemi a neutralizovat íránský jaderný potenciál”) - “obrážejí dlouhodobé strukturální problémy, vedoucí k erozi americké moci”. V “dohledné době je nejsou s to vyřešit demokratičtí ani republikánští prezidenti”. Mohou naopak způsobit, že se “ze Spojených států stane globální izraelský patron, na nějž už nebude spolehnutí”.

Přesně opačně, než si vysnili američtí “neocons” a izraelská pravice, je to i s “muslimským terorismem”. Právě ten totiž - varuje zanícený sionista – může jen “katalyzovat americký izolacionismus a urychlit odpoutání Spojených států ze Středního východu”. Tím pomatenějším “amokem” jsou pokusy izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana “obrátit vztah patrona a klienta na hlavu”. A “vyhrožovat Washingtonu, že pokud nepodpoří radikální sionistickou agendu, spojí se Jeruzalém s jiným globálním hráčem”, ochotným vybudovat na “Středním východě protiarabské židovské ghetto”. 

Proč by však právě na tom – kontruje autor – měly mít zájem “Evropská unie, Rusko, Čína, Indie nebo Turecko”? Na státu, který “do manželství přináší věno v podobě animozity celého arabského a muslimského světa”? Čína z dnešního “statu quo profituje”. Zatímco “Spojené státy mrhají své zdroje ve snaze uřídit Střední východ”, “Čína trvale ekonomicky roste” - a “převezme za bezpečnost regionu větší odpovědnost”, teprve “až z něj Američané odejdou”. Evropská unie – zvlášť Francie, Německo a Británie – mají “v regionu významné strategické, ekonomické a dokonce i demografické zájmy” (v podobě vlastních “velkých muslimských komunit”). Za to, že s Araby dosáhne mírového řešení, mohou Izraeli nabídnout “členství v EU”. Úplně jinou politiku by od Tel Avivu vyžadovala i “turecká varianta”.      

Dnešní typ “americko-izraelské aliance” - sumarizuje Hadar - je “produktem unikátní  konstelace studené války”. V podmínkách “geostrategického sešupu Spojených států” bude nutně dál slábnout. Přispějí k tomu i “demografické změny” - “klesající počet amerických Židů” a růst americké “populace mimoevropského původu”.

Nikdo neříká, že má “Izrael podat žádost o okamžitý rozvod s Washingtonem a skočit do postele s Tureckem nebo Čínou”. Také své dnešní postavení – a alternativy, které nabízí – by však měl zvažovat stejně střízlivě, jak to dokázal v minulosti.

Jakkoli příkře to odporuje “panující legendě o americko-izraelských ´zvláštních vztazích´” - poznamenává autor - právě dnes je namístě připomenout, že “vznik Izraele našel nejagilnější podporu od Stalinova Sovětského svazu”. “Moskva uznala Izrael ihned poté, co se se prohlásil za stát, a poskytla mu i zbraně”. Zato “Američanům trvalo více než rok, než Izrael, na nějž uvalili zbrojní embargo, uznali de iure”. Realistická volba spojenců, radikálně měnící dosud platná hlediska – připomíná autor - byla i osou obou předchozích “velkých triumfů sionistického hnutí”. Jak Balfourovy deklarace, jíž vsadilo na britskou podporu v době rozpadu Otomanské říše – tak obratu ke Spojeným státům poté, co Druhá světové válka anulovala britské impérium.

“Izrael nemůže existovat sám” - uzavírá Hadar. O to víc potřebuje “realpolitiku” i dnes. “Přežití Izraele závisí na uznání faktu, že přátelé v zahraničí přicházejí a odcházejí. Neříká se to snadno, ale je to pravda.”

Není to roztomilé? Dočíst se i u americké pravice, o čem je pražské ministrování politice, jíž zvoní hrana?