Patrick Buchanan: Válku kvůli Krymu a Donbasu?

Diletantské jestřáby krotí i guru pravice

Za prezidentů éry studené války, od Trumana až po Bushe I., platilo nepsané pravidlo: nedráždit Moskvu v její středo- a východoevropské sféře vlivu. Za to, aby se respektovalo i dnes, pléduje vehementně i Patrick Buchanan.

Je to maskot - i šedá kůra – amerického  paleokonzervatismu.  Pravice, která upsala duši „tradičním hodnotám“. Jazykem, blízkým i venkovskému balíkovi, psal projevy už Reaganovi. Byl to i jeho mediální adjutant. Později aspiroval na Bílý dům sám. V republikánských primárkách skončil druhý. Dokonce dvakrát.

Časy se změnily magmaticky. Teď zní hlas holubice, krotící americké jestřáby, i z druhohor pravice: „Za berlínské krize v roce 1953 i 1961, maďarské revoluce v roce 1956 i invaze Varšavské smlouvy v Praze v roce 1968 zůstaly jednotky Spojených států v Evropě v kasárnách. Labe jsme vnímali jako červenou čáru Moskvy a ona je respektovala jako tu naši.“

„Protikomunistickým povstalcům v Angole, Nikaragui i Afghánistánu poslal Reagan zbraně.“ Do Gdaňska “však jen kopírky“. „Teď ale   obezřetnosti a střízlivé rozvaze hrozí labutí píseň.“  

Kongres i liberální intervencionisté z jeho vlastní strany na Obamu tlačí, aby Kyjevu - proti rebelům v Doněcku a Luhansku - dodával i zbraně, co umí zabíjet. Přestože „válka už stála přes 5.000 životů – vojáků, povstalců i civilistů“. A „příměří, uzavřené v září v Minsku, se nekoná“. Povstalci „právě dobyli dalších 200 čtverečných mil“.

Legislativa dodávky zbraní posvětila už koncem minulého roku. Agituje za ně generál Philip Breedlove. Proti srsti nejsou, tvrdí New York Times, ani  Johnu Kerrymu a náčelníku spojených štábů Martinu Dempseymu. „Panel osmi někdejších činitelů národní bezpečnosti, moderovaný Michele Flornoyovou, jež by se v administrativě Hillary Clintonové mohla stát ministryní obrany, volá po vojenské pomoci Spojených států Ukrajině za 3 miliardy dolarů.“ Tak aby „zahrnovala i protitankové rakety, průzkumné drony, vozidla Humweee a radary, lokalizující zdroje dělostřeleckých a raketových úderů.“ To by však „garantovalo další eskalaci války“.

„Začnou-li v Kyjevě přistávat nákladní stroje s protitankovými raketami Javelin, Putin má na vybranou z několika variant. Může se stáhnout, vydat rebely napospas a pózovat jako postrach, který se sice vzteká, všude se ale za Rusy nebere.“ Anebo „intervenci Spojených států vyhodnotit jako výzvu“ - a „poslat rebelům pancéře a artilerii, jimiž se tam, kam došli, opevní“. A „pak Kyjev varovat, že Moskva rebely nenechá padnout a zasáhne vojensky“. Může však také „ruské armádě nařídit, aby dobyla Mariupol“.   „Postavit most na Krym dřív, než americké zbraně dorazí“. A „vzkázat  Kyjevu, že je ochoten jednat, teprve pak“.

„Co ale potom podnikneme my? Pošleme snad, až válka eskaluje a oběti dál narostou, po boku Ukrajinců do boje americké poradce? Válečné námořnictvo Spojených států do Černého moře? Rozmysleli jsme si to jaksepatří, a ne jako když jsme svrhávali Saddáma, Kaddáfího a Mubaraka?“

„Krym či Donbas životním zájmem, jenž by stál za vojenský konflikt s Ruskem, pro Ameriku nikdy nebyl.“ K „zásahu, jenž je s to ruskou armádu vytlačit, nemáme ani dost vojenské síly“ („pokud nám ovšem nejde o velkou válku, která Ukrajinu zdevastuje“).

„Jak by se o prezidentovi, ochotném riskovat vojenský konflikt kvůli dvěma provinciím na Ukrajině, jimž Moskva vládla od časů Kateřiny Veliké, asi vyjádřili Eisenhower, Kennedy, Nixon nebo Reagan? Ukrajina je dějištěm tragické pohromy. Odpovědnost za ni zčásti neseme i my.“ Poněvadž „majdanský převrat, jenž svrhl legálně zvolenou proruskou vládu, je z naší snůšky“.

Tím „větší pohroma ovšem hrozí, necháme-li se zatáhnout i do ukrajinské občanské války“. „Naše spojence čeká porážka téměř garantovaně.“ A samu „Moskvu budeme tlačit ještě dál mimo Evropu a Západ“. Až pro ni „jediným východiskem zůstane stále pevnější vazba na rostoucí Čínu“.

„Šiřitelé poplašných zpráv tvrdí, že anexe Krymu Putinovi nesmí projít.“ Že „nesmíme připustit, aby se z Luhanska a Doněcka staly proruské enklávy  typu Abcházie, Jižní Osetie či Podněsterské republiky“.

Že by snad „tyto enklávy, vzniklé dekompozicí Sovětského svazu, stály za konflikt s Ruskem, však zatím jaktěživ nikoho nenapadlo. Proč by to měl být zrovna případ Luhanska a Doněcka?“

„Tato občanská válka naší válkou není.“ Proč v ní „stát o roli válčící strany“? Proč se Washington nestane raději „makléřem, který ji ukončí“? „Což se skutečné ceny míru neudělují právě za to?“              

Ten, co tu Nobelovu už dostal, nově vzkazuje, že je pro diplomatické řešení. Zda to myslí vážně – a ne jako písek do očí, jako už tolikrát třeba v Sýrii - se ukáže už brzy.