George Friedman: Achilovka ukrajinské „revoluce“

„Evropský azimut“ bije hlavou o zeď

Co podepíše George Friedman, není jen osobní vizí. STRATFOR – Strategic Forecasting, Inc. – založil a dodnes řídí. Své strategické prognózy prodává i byznysu. Pracuje však hlavně pro vládu. Je „privátním“ tykadlem tajných služeb a Pentagonu.

Poslední Friedmanův text je o „revoluci na Ukrajině“. Tentokrát mlží jen trochu. Docela okrajově i fabuluje. O to víc boří jalové mytologie.

Není bez zajímavosti - píše úvodem – že „východisko, sjednané ministry  zahraničí Polska, Francie a Německa, ukrajinskou Ústavu ignoruje“. Zakládá tím víc než „pozoruhodný precedens“.

Neméně důležitou „otázkou je, zda to povede k jakékoli reálné změně. Je tu sice nové provizorní vedení, jenže stále rozštěpené do frakcí a lídři těchto frakcí se ještě plně nevynořili.“ Dokud zněla ulicemi „střelba, Kyjev to na moment sjednocovalo“. Jenže „rozdílné ideologie, ambice i animozity se brzy vrátí do hry“. Už „to na Ukrajině změní vládnutí  v nemenší svízel, než jakým bylo v minulosti“. „Zvlášť kvůli rozdílům mezi neonacisty, liberály a skupinami mezi nimi.“ „Hluboké“ totiž byly i „na barikádách“. „Vytvořit vládu národní jednoty bude tvrdý oříšek.“

Už dnes si radno položit i další otázku: „co se stane, až vezmou davy vládní budovy útokem příště“. „Precedentem“ je – vedle nepokojů z minulých dnů -  už „oranžová revoluce v roce 2004“.

„Jednou se velký dav srotí znovu a budovy okupuje. Spustí-li vláda palbu, je v rukou netvorů. Nemyslím to nijak ironicky; míním to doslovně. Pokud však vláda dovolí, aby ji demonstrace paralyzovaly, jak může plnit to, k čemu ji zavazuje Ústava? Nikterak ironicky nemíním ani to. Ukrajinská Ústava, ať nová nebo stará, pozbyla reálného smyslu.“ Jak proto, že ji země „prostě respektovat nevydrží“, tak díky politice „zahraničních mocností, tlačících na  její obcházení“.

„Janukovyčova vláda byla prohnilá až do morku kostí.“ Do „morku kostí však bude prohnilá i většina příštích vlád“. Už proto, že „úctě k zákonu chybí tradice“. Hlavně však „následkem toho, jak se privatizoval majetek“. „Privatizace, následující po pádu Sovětského svazu, proběhla ve spěchu a podle vágních pravidel, zvýhodňujících rychlost a bezohlednost. Těmto lidem dnes Ukrajinu patří a dav, který jimi z duše opovrhuje, je vyhodit ze sedla není s to. Oligarchové, jak se bohatým lidem v bývalém Sovětském svazu říká, jsou svobodní; své kritiky mohou eliminovat či umlčet korupcí. Mocnější než peníze je jen puška. Pušky však stojí peníze a životy.“

Představa, že z „ukrajinská revoluce vzejde liberální demokracie, mi připomíná arabské jaro. Na Západě se má tradičně za to, že náměstí plné rozvášněného davu je hlasem lidu.“ Reprízou „útoku na Bastilu“. „Velké naděje“ v „triumf liberální demokracie“ však zklamal už epilog „arabského jara“. Médiím se scvrklo do legendy o „zkorumpovaných papaláších, velících brutálním vojákům“. Když to však „režim a vojáci prohráli, legenda o dobru, válčícím se zlem, se ukázala umělá. Tak prosté to bývá jen málokdy.“ Docela „nečekané následky“ plodí i převraty typu toho v Kyjevě. „Zanášejí je daleko od původních záměrů.“

„Nejproblematičtějším“ rysem podobných „revolucí“ je zdání, že „náměstí mluví jménem všeho lidu“. Právě v jeho zajetí „jednali ministři zahraničí tří zemí EU jen se třemi lídry demonstrujících a s prezidentem“. To, „čím to  v Kyjevě skončilo“, však budí v jiných „částech Ukrajiny trpký hněv“.

Nad „městskou radou Sevastopolu zavlála ruská vlajka“. „Krym patřil historicky Rusku. Tomu ho odebral a dal Ukrajině až Nikita Chruščov v roce 1954. Rusům, žijícím na Krymu, to nevonělo nikdy. Je demonstrující nereprezentovali. Nereprezentovali ani ty, kdo žijí ve východních a jižních částech země,“ Tady se „běžně mluví rusky a těsná vazba na Rusko tu má ekonomické i kulturní motivy“.

„Je ukrajinský parlament“ – táže se nahlas i guru americké geopolitiky – „jednotný natolik, aby teď udělal, co má: vytvořil vládu?“ Má-li v zemi své zázemí – „z dobrých i špatných důvodů“ – stále i Janukovyč? To teď „pociťuje hořkost a snaží se získat čas“.

Své „pavoučí sítě mají i oligarchové“. „Uvízla v nich i řada zákonodárců.“ „Skryté mechanismy nátlaku, jež přivedly k moci Janukovyčovu vládu, působí i nadále.“ Tím spíš mohou – „z řad osvícenějších ukrajinských lídrů“ – vynést právě „nového Janukovyče“.

Otazník visí i nad tím, „může-li zůstat jednotná sama Ukrajina“. Neboť „rozdíly mezi regiony, orientovanými na Západ, a těmi, které to táhne k Rusku, existují od samého počátku. V minulosti se vlády snažily oba tábory udržet v rovnováze.“ Teď však tři ministři zahraničí zemí EU „vyslali signál, že na Krym a východ se brát ohled už nebude“. Bude-li „jejich zájmy ignorovat i parlament“, „rozpadne se Ukrajina na dvě země“? Stane-li se tak, „jaké to bude mít ekonomické a společenské důsledky?“

„Německo, Francie, Polsko i Amerika“ se v „tom, k čemu na Ukrajině došlo,  angažovaly do hloubky“. „Sympatizují s demonstranty.“ K „Janukovyčovi se staví nepřátelsky“. Pro Rusko je však v „elementárním národním zájmu Ukrajina, jež bude minimálně neutrální“. 15 miliard dolarů, které jí nabídlo,  teď „zadržuje do doby, než vláda, vznikající v Kyjevě, prokáže, že je důvěryhodnou protistranou“. Bez této pomoci – a „zlevněného zemního plynu“ – se „Ukrajina ocitne v ještě obtížnější situaci“.

„Evropa není v pozici toho, kdo by Ukrajinu založil, politicky. Za dané ekonomické situace a škrtů v mnoha zemích EU hrozí Bruselu, přesměruje-li  prořídlé zdroje do nečlenské země, velký rámus.“ Navzdory „všem zbožným přáním“ je „představa Ukrajiny, přijaté za člena Evropské unie, za dnešní konstelace skličující. Blok má svých vlastních nemocných ekonomik víc než dost.“

„Německo navrhlo, aby se hospodářských problémů Ukrajiny ujal  Mezinárodní měnový fond. MMF však takové problémy řeší variací na  chirurgii bez anestézie. Pacient sice může přežít a pak na tom být i lépe, agónie však bude intenzívní. MMF bude výměnou za sanaci trvat na  restrukturalizaci ukrajinských financí. Za stavu ukrajinských financí půjde o  dramatickou restrukturalizaci. Následky vyvolají snadno novou vlnu protestů.“                        

Moskva to sleduje s „potutelným úsměvem“. „Parlament buď plán MMF odmítne a požádá Rusko o pomoc hned nato, nebo se na Rusko obrátí, teprve  až se tvář země zkřiví bolestí. Rusko má pro to, aby dění na Ukrajině sledovalo v pohodě, všechny důvody. Ví, že má v dluhu i v zemním plynu a tarifech na ukrajinský export mimořádně efektivní prostředek nátlaku. Nejhorší ze všech variant je Ukrajina, mířící do západního tábora jako ekonomický mrzák. V optimálním případě vezme svůj úděl na vědomí a obrátí se čelem k Rusku.“

Tím „nečitelnější“ je, co „na Ukrajině podnikaly Evropa a Amerika“. Svou „chvilku triumfu“ si sice užily. „Břemeno ukrajinských hospodářských problémů však na sebe vzít připraveny nejsou.“ A právě ty dramaticky omezují i „schopnost zformovat vládu, jež nebude trpět chorobami té Janukovyčovy“. „Transakce MMF je možná vedena dobrými úmysly.“ „Ukrajincům se však zamlouvat nebude.“  

Ze strany USA a EU tak zřejmě šlo jen o „odvetu za ruská údernější  stanoviska ve světě“. S cílem Moskvě zároveň „připomenout, jak moc je zranitelná“.  I tato „intervence za lidská práva“ – „spojená s minimálním rizikem“ – měla přitom „uspokojit také interní politickou poptávku“.

Zato „ryze geopolitické interpretaci“ – tedy že šlo o „získání platformy, umožňující Rusko ohrozit a zvýšit jeho opatrnost“ – „se dá uvěřit jen velice těžko“. Poněvadž „v pozici, umožňující Ukrajinu ochránit před ruskou ekonomickou či vojenskou odvetou, není žádná z těchto velmocí“.  Na „to, aby ohrozila fundamentální zájmy Ruska, si z nich netroufá jediná“.

„Bude ukrajinský parlament, až opadne adrenalin revoluce, s to vládnout, nebo uvízne v pasti frakčních střetů, kterou měl překlenout prezidentský systém?“ A pokud se východ země a Krym s novým režimem nesmíří - a dají přednost oddělení – zvolí „nezávislost nebo připojení k Rusku“? Uvízne-li parlament v pasti frakčních střetů – „nebo se vůči východu a Krymu postaví nepřátelsky“ – „jejich secese je docela dobře možná“. Pokud se k „těmto regionům postaví vstřícně, pak je ve hvězdách, v čem bude vláda jiná než ta Janukovyčova“.

„Provést revoluci je mnohem snazší, než se z ní vyléčit. Toto povstání nebylo až tak rozsáhlé, aby té terapie vyžadovalo tolik. Ústavní demokracii, kterou už Ukrajina měla, rozbili lidé dušující se, že ji mají v plánu vytvořit. Zda dobrým úmyslům odpovídá i realita, je otázkou. Pesimismus na téma Ukrajina nebyl špatným rádcem nikdy. Třeba to tentokrát bude jinak.“

Že by to trklo i českou diplomacii, zaorávající morálku i zdravý rozum?