Margaret Flowers: Nahnilé jablko sváru

„Obamacare“ je úlitbou asociální aroganci

Jablkem sváru o dluhový strop  je „Obamacare“. Tedy Zákon o dostupné péči (Affordable Care Act, ACA). Bílý dům  s ním přišel už v roce 2010. Republikánská opozice žádá „zeštíhlení“. Obamu vydírá v situaci, kdy je s to už jen na dluh udržet i elementární provoz státu. Asociální idiotismus dává galakoncert. Pravice, zdivočelá z krachu vlastních klišé, blokuje i reformu zdravotního pojištění, která nic podstatného nemění. O čem je „Obamacare“ v reálu, shrnuje Margaret Flowers, kongresová lobbistka amerických lékařů, žádajících demokratizaci zdravotní péče (Physicians for a National Health Program):  

„Progresisté“ podporují ACA jen proto, že ho „předložil prezident za Demokraty“. Zákon se však „narodil v pravicovém think-tanku Heritage Foundation“. Má-li být zařazen objektivně - a ne v zajetí zbožných přání – chce se to „vyrovnat se třemi směrodatnými fakty“:

- Náklady zdravotní péče sice klesají, nikoli ovšem díky ACA;

- Víc lidí má zdravotní pojištění, ne však přístup ke zdravotní péči;

- Cílem ACA není proměna zdravotnictví ve všeobecně dostupnou veřejnou službu, ale další prohloubení její privatizace.

„Zaměstnanci s nízkými příjmy“ vyhledávají - a to i v případě vážnějších zdravotních problémů - lékařskou péči o 20-30 procent méně, než ti s vyššími příjmy. Studie z  roku 2012 doložila, že

- plným 80 miliónům Američanů se nedostalo vyšetření či terapie, adekvátních jejich zdravotním potížím;

- 75 miliónů jich přitom zvládalo jen horko těžko i úhrady za úkony, které absolvovali;

- a celé 4 milióny to – během pouhých dvou let – dohnalo až k osobnímu bankrotu.

Metodika, jak zjednodušit administrativu - a zlevnit léky i zdravotní techniku jejich „sdruženým   nákupem ve velkém“ -  je dávno otestována do posledního detailu. ACA však přesto „už tak enormní režijní náklady dál zvyšuje“ - a „zavádí do zdravotnictví i další administrativní články“.

Počet těch, komu na zdravotní pojištění nedosáhnou vůbec, se sice opravdu poněkud sníží – jen ovšem z dnešních 48 na 31 miliónů do roku 2019. I to ovšem třeba brát s rezervou - „odhady nového pokrytí totiž  pokaždé přehání“.

I kdyby si to pro tentokrát odpustily, klíčovou váhu má jiná výjimečnost: „Ve Spojených státech negarantuje přístup k potřebné zdravotní péči ani zdravotní pojištění.“ A nový zákon – ač si nechá připisovat opak – jen dál „zvýší počet lidí s nedostatečným pojištěním, vyžadujícím i velké doplatky z jejich strany a nepokrývajícím ani všechny nezbytné úkony“.

Tento „trend nedostatečného pojištění narůstá trvale posledních deset let“. Trpí jím minimálně „třetina pojistných smluv, sjednaných zaměstnavatelem“ - a přinejmenším „polovina smluv, uzavřených individuálně“. Zdravotní pojištění personálu, „značně redukující okruh úkonů, které pokrývá“, se už v příštím roce očekává i u plných „44 procent klíčových amerických korporací“.

Právě ACA přitom „standard zdravotní péče, hrazené pojišťovnami, dál výrazně snížil“. Krom jiného i novým systémem „spoluúčasti“. Pojistné programy člení do kastovní vertikály – od „platinových“ (se spoluúčasti ve výši 10 % ceny zdravotní péče) až po „bronzové“ (kde z ní pojišťovny hradí jen 60 %). Navíc je obrůstá i hustý hrozen služeb, které pojištění nekryje vůbec. Vyznat se v té změti je pro většinu lidí nad síly. I servis, který pojišťovny nehradí, se přitom lidem často poskytuje, aniž se kdo ptal na jejich souhlas. Tím větším šokem bývá účet, přiložený k propouštěcí zprávě.

„Obcházet regulace, limitující jejich zisk“ je disciplína, již americké zdravotní pojišťovny dovedly na práh dokonalosti: „Odmítnout pojištění nemocným sice nesmí, místům, kde žijí, se však vyhnout mohou.“ Umí to na spoustu způsobů. Například tím, že „nekontrahují nemocnice, kde se léčí komplikované případy“. Nebo „redukcí kontrahovaných lékařů na úroveň, nutící lidi vyhledat ošetření, placené plně z jejich vlastní kapsy“. Oblíbenou habaďůrou je diferenciace „podle věku či lokality“. V místech s větším výskytem určitých onemocnění je jedno a totéž zdravotní pojištění „dražší klidně i třikrát“. Z lokalit, které jim „nevynášejí dostatečný zisk“, se soukromé zdravotní pojišťovny „mohou stáhnout úplně“.

Jsou „lidé, kteří věří, že ACA je krokem ke zdravotní péči, dostupné všem bez výjimky“. Míří však „přesně opačným směrem“. Potichu legalizuje „ještě větší privatizaci zdravotnictví“. „Soukromé zdravotní pojišťovny dostanou více než tisíc miliard dolarů z veřejných zdrojů.“ Bude to ovšem „subvence neadekvátní péče“.

V USA není veřejnou službou, dostupnou podle potřeby, ale „zbožím ke koupi“. Obamův zákon na tom kánonu nic nemění. Především jako trh pro privátní pojišťovny ho prezentují i média. „Spojené státy jsou jedinou průmyslovou zemí se zdravotnictvím na tržní bázi.“ Právě ta se však „očividně neosvědčila“. Ač „stojí mnohem víc“, vede k „mortalitě v nižším věku“ a „ubohé zdravotní bilanci“. Jít o  „experiment medicíny, skončil by z etických důvodů“.

V kostce to možná lépe, než řada pomazaných hlav, shrnul televizní komik Jon Stewart: „Myšlence, že se máme držet tržního řešení tam, kde to jako racionální spotřebitel nikdo neumí, nerozumím. V péči o zdraví je tolik externalit, že prostě nechápu, proč by z ní byznys nemohl vycouvat.“ A proč po té „šanci nemá skočit vláda“ - a „celý ten mišmaš zjednodušit systémem, jaký si Amerika zaslouží“.