Valentin Katasonov: Schizofrenie Evropské unie

“Řízené bankroty” diriguje rekordní bankrotář

Valentin Katasonov - ač vážený profesor - je mužem kurážné ambice. Nemine týdne, aby nevzal panující kánony po achilovce. Tentokrát jich trefuje hned několik:

Počátkem loňského roku – píše v poslední dvojdílné stati – se Brusel pustil do “snižování dluhu Evropské unie i jejích členských států”. Jde na to “metodou řízeného bankrotu”. I vůči dalším zemím, přetíženým dluhy (Španělsko, Portugalsko i další) se měl stát mustrem postup, otestovaný na Řecku. Jenže vše, k čemu vede už tady, prvotní naděje rychle mrazí. Po gigantické “transfúzi” - a “dluhové plastice” - jimiž Řecko prošlo loni na jaře, se jeho dluh sice snížil z 352 na 243 miliard EUR. Už v listopadu však činil 301 miliardu. Dnes je už zpátky na 550 miliardách.

Mánie, vedoucí k opaku toho, co si vzala do hlavy – cituje profesor i jiné experty - pramení z “finanční schizofrenie”. “Záchranné balíčky” totiž “amputují jen dluhové metastázy”. “Nádor” sám zůstává nedotčen. “Chemoterapie” rozpočtových škrtů sráží řeckou ekonomiku do ještě hlubší krize. Nutně zvyšuje i její dluh. To už konstatují nahlas i MMF a Evropská centrální banka

Chytristika “řízeného bankrotu” nevychází ani kupeckým počtům: “Předpokládejme, že si stát na finančních trzích půjčuje za 5 % ročně. A že roční přírůstek jeho HDP činí 3 % ročně. Není tak obtížné si spočítat, že aby z něj země mohla obsluhovat svůj dluh, nesmí překročit 60 % jejího HDP. Právě tak mimochodem stanovila limit státního dluhu Maastrichtská smlouva.”

V reálu však musí přírůstek HDP “obsloužit nejen dluh státu, ale i bank, soukromých společností, fondů atd. Takže 60 % může být pouze normativem celkové zadluženosti. Limit státního dluhu pak musí být podstatně nižší.” Dnes však “celková zadluženost několika členských zemí EU převyšuje hranici 60 % řádově. Například vnější dluh Velké Británie (státní plus soukromý) se blíží 500 % HDP.”

Teď navíc “země EU od konce minulé dekády ekonomicky stagnují”. V takovém případě by se “jen těžko obsluhoval i dluh ve výši 20 % HDP”. Tím víc je jako na dlani, že “finanční schizofrenie”, která je kamenem mudrců “řízeného bankrotu”, není než vytloukáním klínů zase jen klíny. 

Halasně velebená ”restrukturalizace dluhu”, jíž Řecko předjímá i budoucnost dalších zemí, přitom v tichosti rozdává znovu také jiné karty. Rapidní změnou totiž prošla i struktura věřitelů. Teď jsou to hlavně nadnárodní instituce (ECB, MMF a ještě víc Evropský fond finanční stabilizace). To z jedné strany znamená, že “z rizikové zóny, kde hrozí finanční kolaps, byly vyvedeny soukromé banky”. A z druhé zase, že “diktovat Řecku, topícímu se v dluzích, je mnohem snazší pro pár nadnárodních institucí, než pro stovky atomizovaných držitelů státních závazků”.    

Brusel hledá chybějící zdroje i za hranicemi Evropské unie – v prvé řadě i v Číně a Rusku. Obě země skutečně disponují “obrovskými devizovými rezervami”. Dnes už nejenom v “centrálních bankách, ale i v suverénních fondech”. Oč víc v nich roste podíl evropské měny, tím větší faktickou pomoc to znamená i pro země EU. Například v ruských devizových rezervách už dosáhl 40,4 procenta (oproti 45,8 procentům rezerv v USD). Výzvu, aby se zapojily do “kapitalizace Evropského fondu finanční pomoci”, však Moskva i Peking “zdvořile odmítly”. Především Čína “pomáhá v Evropě hlavně sama sobě. Loni dosáhly čínské investice do evropské ekonomiky (hlavně průmyslu a sféry služeb) 12,6 miliardy EUR. Evropská aktiva jsou mimořádně levná. Čína z toho aktivně těží. Dnes proudí do Evropy víc čínských investic, než do Severní Ameriky a Afriky dohromady.”        

Schizofrenie – tím spíš ta “finanční” - žádné zázraky neumí. Evropská centrální banka dřív “skupovala státní papíry až na sekundárním trhu”. Loni v létě oznámila, že teď už je – v podstatě neomezeně – bude skupovat i přímo z primárních emisí. Fakticky je to sázka na “tiskárnu peněz”, jakou už léta provozuje americký Fed. “Nafukovat rozpočtové deficity” - a tím i “suverénní dluhy” (s dřív či později nevyhnutelnými “inflačními následky”) - tak i v Evropě hodlá sama “banka bank”. Právě ECB má přitom rozhodovat “suverénně” i o “tom, které zemi ještě pomoci a které už ne”. Na princip “co země, to hlas” se tu nehraje ani naoko. Více než čtvrtina zdrojů ECB je z Německa. S čím nesouhlasí Berlín, přes to tu nejede vlak.   

Množí se však i ještě varovnější indicie. A sice že “o dluhových problémech Evropy se nerozhoduje v Bruselu, Frankfurtu či Luxemburgu, nýbrž ve Washingtonu a New Yorku”. A “finanční politiku Evropské unie tak řídí finanční oligarchie USA (přesněji hlavní akcionáři Federálního rezervního systému)”. Ta ovšem cíleně “napomáhá tomu, aby Evropě ovládl ´řízený chaos´”. Právě ten totiž “pomáhá držet americký dolar nad vodou”. Skutečný dirigent “evropské” finanční politiky dbá jak o to, aby “evropská dluhová pyramida nepřestávala růst” - tak o to, aby “se nezhroutila ani předčasně”.

“Celoevropský bankrot” - a “privatizace jednotné Evropy” – je totiž nepoměrně lákavější variantou, než exekuce per partes. Strýček Sam hodlá “Evropě přijít na pomoc” až ve chvíli, kdy mu - výměnou za “pár šupů” - spadnou do klína “evropská aktiva gigantické hodnoty”.

Živoucím mementem je přesilovka, hraná právě proti Řecku. Za “pomoc”, putující téměř kompletně zpět na konta jeho zahraničních věřitelů, musí do ciziny odevzdat i skoro vše z toho mála, o něž nepřišlo už za “globalizace” - “řadu podniků, objektů infrastruktury i turistických lokalit”. Na “řeckém šelfu však byla rekognoskována gigantická naleziště energetických surovin. Hodnota těchto zásob se vyčísluje v tisících miliard EUR. O privatizaci těchto zásob však není řeč.”

Ty “čekají až na ´věřitele poslední instance´”. Tím “bude podle řady expertů právě až Federální rezervní systém”.

Pokud se ovšem “´záchrany Evropy´ dožije”. Na “hraně bankrotu je totiž i sám Fed”. A ten už, jak známo, “žádného ´věřitele poslední instance´ nemá”.