Patrick Buchanan: Ikona pravice proti politice, jíž Amerika škodí i sama sobě

Před intervencí do Sýrie varuje i Reaganův adjutant a myšlenkový tank

Tak tvrdé lekce politice, škodící světu i Americe, jako Pat Buchanan, dává zprava jen málokdo. Obamu nešetří ani za poslední verdikt: vyslat do Sýrie - navzdory slibům, že tam „bota nepáchne“ - i americké pozemní síly.    

Těch ostrých hochů je tam zatím padesát. Stovky dalších jsou na cestě. „Na leteckou základnu v tureckém Irliku, hned u syrských hranic, se přesouvají americké útočné letouny A-10. Hillary Clintonová, dožadující se syrské vzbouřence vyzbrojit, aby Bašára Asada svrhli, na Obamu naléhá, že má nad Sýrií zavést bezletovou zónu.“ John McCain ve snaze, aby se „policajtem té zóny staly vzdušné síly Spojených států“, brnká i na emoce: „Masakru kolika ještě mužů, žen i dětí rukama Ruska a Bašára Asada hodláme jen přihlížet?“

Že je to pustá demagogie, ví i Pat Buchanan. Právě ten, co psal Reaganovi projevy o „říši zla“ (a dirigoval mu média). „My ovšem“ – alarmuje teď -  „posíláme vojska na suverénní syrské území“. „Proti vůli a navzdory odporu jeho vlády.“ „A to je akt války.“ 

„Strpěli bychom my sami mexická vojska v Texasu, bránící jejich spoluobčany v naší zemi? Nechali bychom to snad jen tak za studené války, kdyby se Rusové nechali slyšet z Kuby, že teď zavádějí bezletovou zónu i pro všechny americké letouny a nad celou Floridou?“

„Obama eskaluje účast v syrské občanské válce, a to nejen proti ISIS a Frontě an-Nusrá, ale i syrským ozbrojeným silám. Plíživá mise startuje. Odjišťujeme roznětku. Kdo to Obamovi schválil, že nás do té války strká? Rusové a Íránci jsou v Sýrii na pozvání vlády. Obamovi však bojové jednotky do Sýrie neschválil ani vlastní Kongres.“  

„Fronta an-Nusrá ani ISIS letectvo nemají. Na koho jiného má bezletová zóna, jíž se dožaduje tandem Clintonová-McCain, spadeno, než na syrské a ruské vojenské letouny a vrtulníky?“

„Hodlá snad Amerika skutečně zavelet k sestřelům ruských vojenských letounů a zabíjení ruských pilotů, operujících v Sýrii se souhlasem syrské vlády?“ Oč víc do toho „strká prsty a riskuje střet s ruskými, syrskými a íránskými silami“, tím „trucovitěji Obama ignoruje, že nasazení vojenské síly proti damašskému režimu mu Kongres jaktěživ neschválil“. 

Ten se však na víc než „mlčení, co se dá vyložit jako souhlas“, nezmůže ani tentokrát. „Nebyli to snad právě republikáni, kdo to na Washington vyrazil s tím, že ´Tomu Obamovi se to už dál trpět nesmí´?“ Byl to však naopak právě on, komu už Kongres odsouhlasil, že „smí ve ´zkráceném řízení´ uzavírat i obchodní smlouvy“. Pozemní vojska, vyslaná do Sýrie, jsou „milníkem kapitulace“. Kongres jí dává najevo, „jak irelevantní už je“.

„Domyslel už kdo do důsledku, kam až nás ta intervence může dovést?“

„Tento víkend se Strana práva a spravedlnosti či AKP prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ´khaki volbami´ domohla, že má parlament plně pod kontrolou, a v jihovýchodním Turecku i severním Iráku rozpoutala s kurdskou PKK novou válku. Erdogan má PKK za teroristickou skupinu. Tak jako my. Erdogan ovšem za teroristy považuje i kurdské bojovníky v Sýrii, YPG. A Ankara dává YPG ultimátum, že pokud se podél syrsko-turecké hranice, západně od Eufratu, zmocní území ještě většího, Turecko zaútočí.“

My ovšem „YPG nepovažujeme za teroristy, ale za bojující spojence“. To „jim jsme pomohli dobýt zpět Kobani“. Coby „klíčové síle tažení na Rakká, hlavní město ISIS v Sýrii, ležící od linií YPG jen pár desítek mil“.

„Je-li to YPG, kdo má ISIS pomoci porazit a stát se dominantní silou severní Sýrie, tím víc ji jako hrozbu bude vnímat Erdogan.“ A „mezi tureckým prezidentem a jeho spojenci z NATO a Spojenými státy bude o problém víc“.    

I proto měl „Kongres to, zda dá užití vojenské síly zelenou, probrat dřív, než intervence v Sýrii začala“. S plným vědomím rizika, že nás to „na Středním východě zavleče do další lapálie“.

„Když padl Saddám, máme tam občanskou válku, ISIS v Anbaru a rozbitý, zhroucený státem, kde se týden co týden umírá po stovkách. Kdo po něm, padne-li Asad, vám teď s jistotou neřekne nikdo. Zuby si brousí hlavně Fronta an-Nusrá, předvoj al-Kájdy, co smetla ´Dvojčata´, a řezníci z ISIS, co se o víkendu zmocnili dalšího města směrem na Damašek.“

„V pondělí Wall Street Journal napsal, že příčinou Erdoganova politováníhodného triumfu je ´Amerika, která s chaosem v zemích typu Sýrie odmítla skoncovat, a zděšené spojence tím tlačí před rozhodnutí, o něž není co stát´“.

„Skok do Sýrie hlava nehlava“ si tak - srší jízlivostí i mobilní chodící billboard americké pravice – pořizuje i o „pádný důvod víc“: „Naše jednotky mají bojovat a umírat v občanské válce všech proti všem, která si 250.000 životů už vyžádala“ – jen proto, „aby se dalo Turkům na srozuměnou, že ´ostré hochy´, jako je Erdogan, příště neradno volit“.

Americe, uzavírá Buchanan, dnes chybí hlavně jedno hnutí: To za „Ameriku až na úplně prvním místě“.

Šlo jí kdy i o kterékoli jiné? Hegelova „lest rozumu“, co se v dějinách umí vyřádit, dává galakoncert. Ameriku, posedlou poroučet světu, ta mánie zahání i do pasti sebepoškozování. A laureáta Nobelovy ceny (za zásluhy o mír!) za to žene na hrách i mobilní billboard – „paleokonzervatismu“.