Řecký parlament spáchal harakiri. Tím víc to hrotí rozpory uvnitř vládnoucí SYRIZY. Lídr levicové opozice P. Lafazanis vyzval k „rozbití diktatury eurozóny“. „Podporovat premiéra Tsiprase už nebude“ ani předsedkyně parlamentu Z. Konstantopuluová.
Stáhne-li chvost i Francie, převálcuje to i „omezenou suverenitu“
Řecký parlament spáchal harakiri. Tím víc to hrotí rozpory uvnitř vládnoucí SYRIZY. Lídr levicové opozice P. Lafazanis vyzval k „rozbití diktatury eurozóny“. „Podporovat premiéra Tsiprase už nebude“ ani předsedkyně parlamentu Z. Konstantopuluová.
„Ještě vyšší však je “ – píše na důstojném ruském portálu (fondsk.ru) Vladimír Něstěrov – „ekonomická cena přijatého rozhodnutí“. Už za 13 miliard euro – tedy prvou tranši z „třetího balíku ekonomické pomoci“ v celkové výši 86 miliard, z níž toho samo uvidí jen drobky – Řecko zaplatí přechodem do „režimu vnějšího řízení“. Oficiálně se mu říká „rozpočtový monitoring“ ECB, MMF a Evropské komise. V reálu jde o pedantický dozor, zda Řecko skutečně zvýší daně, zjednoduší mechanismus propouštění zaměstnanců, zruší možnost předčasného odchodu do starobního důchodu a „liberalizuje“ i trh s energiemi, léčivy a nájemními byty. „Nezaměstnanost i životní náklady to zvýší ještě víc.“
„Premiér Alexis Tsipras před rozhodujícím hlasováním parlamentu přesto prohlásil, že dnešní Řecka se stalo ´avantgardou pokrokové Evropy´ a ´jejímu konzervativnímu jádru hází rukavici´.“ Něstěrov za ta růžová skla řadí otazník – a konfrontuje je řadou směrodatných fakt:
„Zdálo by se, že Angela Merkelová si poté, co ´vzpouru na řecké triéře potlačila´, může mnout ruce: Řecko se podvolilo a nadvláda Německa nad eurozónou i Evropskou unií je ještě pevnější. Teď si to každý, kdo by se ´šéfce Evropy´, jež se na post kancléře SRN rozhodla kandidovat už počtvrté, chtěl stavět na zadní, při pohledu na řecký příklad musí rozmyslet o to víc.“
V reálu „je to však složitější. Washington reagoval překvapivě přívětivě už na to, že se SYRIZA v Řecku chopila moci: Barack Obama Alexisi Tsiprasovi zavolal, k vítězství mu pogratuloval a doporučil, aby si po nelehké předvolební kampani odpočinul. Tím nejzajímavějším na blahopřání bylo Obamovo prohlášení, že USA snahu Atén, aby se striktní rozpočtová ekonomika odložila k ledu a Evropa přešla k ´růstové agendě´, podporují.“
A je tu paradox, na nějž by sázkové kanceláře neutáhly ani groš: „Premiér Hellady se tak pro Ameriku může stát vítaným nástrojem dalšího oslabování německého vlivu v eurozóně a připoutávání EU k USA. Hlavně cestou rychlého ustavení Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP).“
„To bude zřejmě i vysvětlením postupu Christiny Lagardeové. Mezinárodní měnový fond, který má Amerika pod kontrolou, uvolnění finanční pomoci Řecku schvaluje, trvá však na restrukturalizaci jeho dluhu. Shodné je i stanovisko ministra financí USA Jacoba Lee…Fakt sám, že se ve snaze ulehčit Řekům úděl dojemně shodují dva čelní představitelé neoliberalismu, nutí k zamyšlení. Například o intrice Davida Camerona s referendem na téma, zda má Spojené království setrvat v EU. Cameron vydírá rozpadem Evropské unie, opustí-li ji Británie, a Washington rukama Londýna zase Berlín pro případ, že by EU odmítla vstoupit do TTIP. Uzavření smlouvy o Transatlantickém partnerství by totiž vedlo k úplné subordinaci Evropy Anglosasům, polovičnímu rozpadu EU a ztrátě vedoucí pozice, kterou v ní Berlín má.“
„Asi i proto Angela Merkelová s budováním ´Čtvrté říše´ tolik spěchá, aspirujíc na roli ´ekonomického´ Bismarcka. 19. července prohlásila i v televizní relaci, že v měnové unii se dluhy promíjet nebudou. A v případě Řecka tak může být řeč jen o prodloužení termínů splátek a snížení úroků a navíc ne hned, ale teprve až ´splní všechny podmínky´. Jinými slovy až po ´expropriaci´ všech nejhodnotnějších hmotných aktiv Řecka. Například zrovna Němci.“
Z toho však třeští hlava i Paříži. „Státní dluh Francie už překročil hranici 2 tisíc miliard euro, dosáhl fakticky 100 % HDP a francouzská ekonomika stagnuje. Francouzský sociolog Emmanuel Todd soudí, že ´Evropa se pod německým vedením stala hierarchickou, autoritářskou a ´pedanticky harpagonskou´“. A „tragika situace tkví v tom, že Evropa je kontinentem, který ve XX. století ukončil pod německou taktovkou život sebevraždou“. Teď „běží už třetí autodestrukce Evropy“ – říká Todd v interview francouzskému portálu herodote.net – „a jsou to znovu Němci, kdo ji do ní strkají i tentokrát“.
A dodává: „Francie by to sice změnit mohla, dá se však opravdu do pohybu, produkuje-li její politický systém prezidenty tak nepovedené, že po hysterkách nastupují slaboši? Pro Hollanda nastala vteřina pravdy. Hodí-li Řeky napospas, vstoupí do dějin v jedné řadě se socialisty, kteří odhlasovali pravomoci pro maršála Pétaina.“
„Hollande má ovšem“ – navazuje Něstěrov – „vítr nejen z Merkelové, ale i z vlastního stínu. Zato jeho hlavní soupeři v nadcházejících prezidentských volbách v roce 2017 Nicholas Sarkozy a Marine Le Penová jsou vůči Berlínu i Bruselu mnohem kritičtější. Například Sarkozy na ustavujícím sjezdu strany ´Republikáni´ (coby právního nástupce ´Svazu za lidové hnutí´) prohlásil, že úkolem strany je ´revize celé koncepce Evropské unie´. Le Penová zase říká, že v případě svého volebního triumfu uspořádá o vystoupení Francie z EU referendum.“
Evropská unie se „ve své nynější podobě etablovala jménem jednotné Evropy a zároveň s cílem zadržovat Německo po jeho sjednocení. Paříž to tehdy měla přinejmenším v plánu. Poprava Řecka, provedená rukama Německa, Francii ponouká k odvetným krokům. Francie v tom není sama, plnou oporu najde v zemích jižní Evropy, počínaje největší z nich – Itálií s problémy, srovnatelnými s těmi řeckými (státní dluh Itálie překonal v květnu další rekord a dosáhl historického maxima – 2.218 miliard euro, neboli 132,1 % HDP).“
„Sjednocení jižní Evropy, vedené proti německým ambicím Francií, objektivně nazrálo. Otázkou zůstává, zda si země Unie pro Středomoří (existuje od roku 2008) troufnou postupovat samostatně, nebo zda tu partií sehrají s očima na rtech Washingtonu. Pro druhou z obou variant se hodí Hollande. Užitku by však přinesla pramálo.“
Tím, co Evropě budoucnost nabídne, „není výměna gauleiterů ani jejich dnešní duumvirát, nýbrž ´evropský koncert´ národních zájmů. Pokud mu nadnárodní struktury překáží, stávají se zbytečnými. Evropa čeká na politiky, schopné gordický uzel, jehož rizika zjevilo nevelké Řecko, rozetnout.“
Počká si na něj i evropská levice, která není jen čekatelem na funkce? Anebo politiku, schopnou ten uzel rozetnout, iniciuje sama?
Řecký parlament spáchal harakiri. Tím víc to hrotí rozpory uvnitř vládnoucí SYRIZY. Lídr levicové opozice P. Lafazanis vyzval k „rozbití diktatury eurozóny“. „Podporovat premiéra Tsiprase už nebude“ ani předsedkyně parlamentu Z. Konstantopuluová.
2015-08-17 00:00:00