Patrick Buchanan: Paranoia, trumfující i studenou válku

Pamětník summitu Brežněv-Nixon varuje

„Vratké příměří mezi Vladimírem Putinem a ukrajinským Petrem Porošenkem, zprostředkované Angelou Merkelovou v Minsku, už snad vydrží,“ doufá i Patrick Buchanan, guru pravice, světící americké tradice.

Čím déle se válka na Ukrajině vleče, tím „větší jsou jak její oběti“, tak „pravděpodobnost, že pro Kyjev skončí amputací a bankrotem republiky“. Nedojít k minskému kompromisu, na „8.000 ukrajinských vojáků, obklíčených v debalcevské kapse, by se muselo vzdát anebo byli eliminováni“. Za cenu „krize kyjevského režimu“. A „zbraní, proudících do země ze Spojených států“  - a „vedoucích ke střetu Ruska a USA“.

„Tomu, že Rusko má životní zájem na zachování námořní základny na Černém moři“ – a „udržení Ukrajiny mimo NATO“ – „jeden rozumí“. Stejně jako tomu, že „životním zájmem Ukrajiny je nepřijít o Donbas“.

„V čem tu však spočívá životní zájem Ameriky? Merkelová říká, že v sázce je princip, nosný pro Evropu po studené válce, spočívající v tom, že hranice nelze měnit silou. Je to idealistické, je to však realistické? Koncem studené války se na několik zemí rozpadla Jugoslávie, Sovětský svaz na 15. Chorvatsko, Bosna, Kosovo a krátce dokonce i Slovinsko  musely za své osamostatnění bojovat. Podobně jako státečky Jižní Osetie a Abcházie, které se odštěpily od Gruzie, i Podněstří, osamostatněné od Moldovy“.

„V Rusku jsou stále menšiny typu Čečenců, kteří by se oddělit chtěli. A v mnoha nových zemích typu Ukrajiny zase etničtí Rusové, kteří by chtěli zpátky domů. Evropou skutečně expanduje duch secesionismu.“

Háček je v tom, že „Londýn referendum skotským secesionistům povolil, Madrid však Baskům či Kataláncům stejné právo nepřiznal“. A také „některé z těchto menšin tak mohou jednoho dne za svoje osamostatnění vstoupit do boje, tak jako Irové před sto lety“.

Jediné z těchto hnutí – od Atlantiku až po Ural – však „životní zájmy Spojených států neohrožuje ani v nejmenším“. „Jediné z nich se nás netýká“, natož aby „bylo důvodem k válce s Ruskem“.

Odkud se v dnešní americké generaci bere ona nutkavá posedlost „strkat nos do věcí zemí, které ani nejsme s to najít na mapě“? Kde se bere to, v čem se  promítá tak koncentrovaně – „paranoia z Putina“?

„Před čtyřiceti lety provázel autor těchto řádků Richarda Nixona na jeho poslední summit s Leonidem Brežněvem. Třebaže tehdejší SSSR byl kapitánským můstkem obrovské říše, sahající od Berlína až po Beringovu úžinu, žádný hašteřivý střet to nebyl.“

„Varují-li nás, že Putin má v plánu restauraci SSSR z roku 1974 i obnovu tehdejšího sovětského impéria, ráčili jsme vzít vůbec do úvahy, co všechno by si to od něj vyžádalo? K obnově SSSR by Putin musel znovu dobýt  Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Ukrajinu, Moldovu, Arménii, Azerbájdžán, Gruzii, Kazachstán, Turkménii, Uzbekistán, Kyrgyzstán i Tadžikistán, území o rozměrech Spojených států.“

A „obnovy sovětského impéria“ by dosáhl jen „invazí a okupací Rumunska, Bulharska, Maďarska, Polska, České republiky a Slovenska a tím, že byi Německem došel až po řeku Labe.“

Putin však k Rusku připojil znovu jen Krym – „území zhruba o rozloze Vermontu, k němuž Romanovci přišli už v 18. století“. Pokřik „´Rusové před branami!´ však z Kapitolu zní skoro den co den“.

Putin a Amerika si skutečně nadělali „zlou krev“ – tím i opačným směrem.  „Z jeho pohledu jsme rozpadu SSSR zneužili k posunutí NATO do východní Evropy a pobaltských republik. A cestou barevných revolucí svrhli proruské režimy v Srbsku, na Ukrajině, v Gruzii i v Kyrgyzstánu“.

Je to však opravdu tak, že - „nehledě na vzájemnou nedůvěru či opovržení“ – neexistuje „nic, na čem bychom měli zájem společně“?

„Postupem našeho století ohrožují strategické zájmy Spojených států dvě zřejmá a aktuální nebezpečí: rostoucí síla nadržené Číny a expanze islámského terorismu. Rusko je ve vztahu k oběma z nich naším přirozeným spojencem. Čína pohlíží na Sibiř a ruský Dálný východ, jehož populace se smršťuje, jako na zásobárnu zdrojů, které Peking potřebuje. A proti Talibánu v Afghánistánu, ISIS v Iráku a Sýrii a al-Kájdě, je Rusko, jež v Beslanu a Moskvě utrpělo to samé, co New York, Londýn, Madrid, Paříž a Kodaň, na naší straně.“

Za studené se Rusko řídilo ideologií, konfrontující v podstatě vše, v co věříme my sami. „Ti, kdo mu vládli, stáli v čele světového impéria. Přesto jsme měli prezidenty, schopné se s Moskvou dohodnout.“

Pokud to bylo schůdné i kolem tak „vyhrocených témat, jako berlínská zeď či balistické rakety na Kubě, proč nedokážeme sednout za jeden stůl s Putinem a probrat otázky, které jsou méně tektonické?“ Typu „čí vlajka zavlaje nad Luhanskem a Doněckem“?