Titbits From Abroad
RSS RSS napište nám

Michael Hudson: Staré i nové šaty parazitní renty

Rewriting Economic Thought

Nad novou knihou amerického ekonoma

To hlavní říká už titul - Zabiják hostitele: Jak ruinují ekonomiku světa finanční paraziti a dluh (Killing the Host: How Financial Parasites and Debt Destroy the World Economy). Ta kniha právě  vychází.

Její autor, Dr. Michael Hudson, se o hlavní myšlenky podělil i s CounterPunch Radio:

Pro země, otevřené zahraničním investicím, operuje pojmem „hostitelská ekonomika“ i „mainstream“. Už po přinejmenším 50 let. „Hostitel“ ovšem implikuje i „parazita“. Toho  do slovníku světa financí uvedl už Martin Luther. Ten jím však rozuměl čistě návštěvníka, co hostiteli něco vzal. V biologii je parazit strukturovanější element. Tím výstižnější metaforou je v ekonomice.

„Jde totiž hlavně o to, jak se parazit hostitele zmocňuje. Disponuje enzymy, jimiž ochromí nervovou soustavu a mozek hostitele. Když do něj potom zapíchne žihadlo či zarazí drápy, ten už je prosycen anestetikem, které  schopnost vnímat, že je pohlcován, blokuje. Parazit pak vysílá enzymy do mozku. Na hostiteli si nemá co vzít, dokud se nezmocní jeho mozku.“  

„Mozkem moderní ekonomiky je vláda, vzdělávací systém a postup, jímž vlády a společnosti koncipují modely své ekonomické politiky. V přírodě si to parazit zařídí tak, aby hostitel nabyl dojmu, že parazit je jeho dítětem, částí jeho vlastního těla, a aby podlehl sugesci, že ho má chránit před sebou samým.“

„A právě tak se ekonomiky zmocňuje finanční sektor. Jeho lobbisté a finanční advokáti vládám a voličům nabulíkují, že to jsou oni sami, kdo potřebuje banky chránit.“  Ba že když to „banky se svými predátorskými kousky přeženou a kolabují, jsou to zase oni sami, kdo je má sanovat. Vlády a politici tak žijí v přesvědčení, že nemají zachraňovat ekonomiku, nýbrž banky.“ Zcela ve vleku mrákot, že „bez bank, ponechaných v privátních rukou a dělajících si, co si zamanou“ – ba  „nedotknutelných vůči seriózní regulaci a dokonce i postihu, dopustí-li se podvodu“ – „se ekonomika prostě neobejde“.

Svou podstatou to až tak velké novum není. „Dluh, rostoucí exponenciálně a umožňující věřitelům, aby se majetku dlužníků ve finále zmocnili“ – a „srážející tak společnost do dluhového nevolnictví“ - je fenomén, jehož „váha neminula už poznání civilizací starověku“. Zato v posledním zhruba století má navrch „argumentace ideologů financí“. Podle ní to, že „výrobce vysává  Wall Street a Jedno procento“, do ekonomiky patří stejně jako „landlordi“.

Když se Lloyd Blankfein Goldman Sachs před časem pustil do vysvětlování, proč berou manažeři jeho firmy nepoměrně víc, než kdokoli jiný, prohlásil, že „jsou tak produktivní“. „Otázka zní, produktivní v čem.“ Pro federální statistiku je měřítkem produktivity „suma peněz, které kdo generoval /inkasoval“ („make/take“). „To, zda jde o příjem vytěžený, či produktivní, nerozlišuje.“ A staví naroveň jak „výrobu produktů“, tak „peníze, vzaté lidem“, ba „prostě podvody, za jejichž spáchání platí Goldman Sachs, Citigroup, Bank of America i jiní pokuty v desítkách miliónů dolarů.“ To je ovšem „mentalita, nakloněná parazitům“. „Vstoupil-li Milton Friedman ve známost ideou, že nic na způsob oběda zadarmo neexistuje, pak Wall Street ví velice dobře, že celá ekonomika je právě o tom.“ O „tom, jak přijít k obědu zadarmo, zatímco rizika padnou na konto vlády“.

Ideologie, jež tomu fabrikuje alibi, se odvolává na klasické ekonomy 19. století. Právě s jejich texty však nehorázně manipuluje. Adam Smith, John Stuart Mill a před nimi třeba už Francois Quesnay totiž „práci produktivní“ a „neproduktivní“ rozlišovali velice striktně. Za tu druhou měli důchody „rentiérů, kteří, řečeno s Millem, ´bohatnou, i když spí´“. Vedle „landlordů, pobírajících pozemkovou rentu“, sem řadili i „finanční sektor, inkasující úroky a ´kapitálové´ výnosy“.

Když se „neoliberálové Chicagské školy zmocnili Chile, ze všeho nejdřív  zavřeli všechny ekonomické fakulty s výjimkou Katolické univerzity“. Nastal „frontální vyhazov všech levicových profesorů, odborářských lídrů a politiků“. „Neoliberalismus, vnucený hlavní u spánku.“ „Cenzura každé myšlenky, představující alternativu.“ „Deregulovaný ´volný trh´, zbavený sociálních garancí, si totiž žádá totalitní nadvládu.“ To si logicky „vynutilo přepsat i hospodářské dějiny“. Vygumovat z nich „regulační reformy, požadované Smithem, Millem a ostatními klasickými ekonomy“. Vše to, čím měli v plánu „zbavit průmyslový kapitalismus přežitků feudálních privilegií pozemkových vlastníků a finančních predátorů“. 

„Neoliberálové tvrdí, že jsou proti vládám, tím, proti čemu jsou ve skutečnosti, je však demokratická vláda. Vlády typu té v Řecku před referendem či na Ukrajině po převratu sami podporují. Jak to řekl Wolfgang Schäuble, ´demokracie není tím, co se počítá´.“ Idolem neoliberálů jsou „vlády v principu oligarchické“. Ty, jichž se „zmocní vysoké finance coby nástroje, jak exploatovat 99 procent“. Fází, do nichž to řadí následující vývoj, si povšiml už Aristoteles. Je o postupu „od demokracie k oligarchii a pak k tomu, že se oligarchové prohlásí za dědičně“. Dějištěm téhož cyklu, jímž prošly už  antické Atény – „od demokracie k oligarchii a pak k mocenské elitě aristokratické typu“ – je i dnešní svět.  

Hudson právem upozorňuje i na další moment, mrzačený dnes k nepoznání: co bylo nosným motivem „pracovní teorie hodnoty“. Její základy kladli už Petty, Smith a Mill. Do krystalicky čisté podoby ji dovedl Marx. Ti všichni pak právě ve snaze „definovat rentu jako něco jiného, než hodnota“. Jako onen „oběd zadarmo“. „Součást ceny, uvalenou na spotřebitele a všechny ostatní, třebaže za ní není žádná práce, sebemenší základ reálné hodnoty.“ Takže je to „čistě monopolní cena či výnos privilegia“. Protože právě to byl „pozůstatek feudální epochy, především pozemkové aristokracie coby dědice vojenských dobyvatelů a rovněž finančního sektoru bankovních rodů a jejich dědiců“. Cílem klasické politické ekonomie bylo společnost těchto parazitních reziduí zbavit.

Slovo „renta“ je francouzské provenience. Původně označovalo „vládní obligace (bondy), jejichž majitelé inkasovali pravidelný kvartální důchod“. Tedy „důchod vydělaný pasivně“, a „fakticky tak nepocházející z vlastní práce či podnikání“. „Prostě nárok, jejž společnost musela uhradit, ať už šlo o držitele vládní obligace nebo majitele půdy.“ Právě „tento koncept příjmu bez práce – ale čistě na základě privilegia, povýšeného na dědičný nárok – expandoval dál v podobě Východoindické společnosti i jiných obchodních monopolů. Určitý produkt dostaly právo nakupovat řekněme za dolar a prodávat ho 4 dolary, trh netrh. S marží, zvanou ´prázdná cena´. Je to ryzí cenový švindl díky přirozenému monopolu, tak jako u dnešních výrobců léků.“

Právě proto Evropa dbala dlouho na to, aby „přirozené monopoly byly ve veřejné režii“. A předcházela „monopolní rentě tím, že se servis základní infrastruktury poskytoval za nákladové ceny, či dokonce dotoval“. Počínaje vládou Margaret Thatcherové se však stala kořistí „privatizace, vyúsťující v ekonomickou rentu z narůstajících cen, pokrývajících úroky, akciové opce, strmě narůstající manažerské odměny a pojistné. Ekonomika, soustředěná dřív kolem továren, zmutovala v rezervoár vybíraného mýta, či privilegia si zřídit závoru, kde se mýto platí, a prohlásit ´Kabelovou televizi nedostanete, dokud nám nezaplatíte, a my vám naúčtujeme právě tolik, kolik se z vás dá vyrazit.´“ 

„Takto určovaná cena nemá s tím, kolik výroba čeho stojí, společného nic.“ Právě to bylo cílem „takzvaného Washingtonského konsensu, nutícího vlády privatizovat veřejné statky, a vytvářet tak šance k dolování renty.“ Názornou ilustrací je „seznam nejbohatších lidí všech zemí v podobě Forbes 100 či 500“. „Většina z nich ke svému jmění přišla zákulisními obchody, jimiž se stali majiteli půdy, práv na těžbu minerálních komodit či některého z monopolů. Pohlédnete-li do amerických dějin, realitní terna z počáteční éry nadělali ti za kulisami, kdo podplatili britské koloniální guvernéry. Železniční baroni zase zkorumpovali kongresmany a jiné veřejné činitele, aby je nechali železnice zprivatizovat a vytunelovat zemi…Mocenská elita země se, stejně jako v Anglii, Francii i jinde, rodila v principu z loupeživých baronů.“  

„Rozdíl je pouze v tom, že v minulých staletích se to považovalo za korupci a zločin. Dnes to doporučují sami neoliberální ekonomové jako cestu, jak zvýšit ´produktivitu´ a učinit země bohatšími.“ Jakoby právě „to nevedlo do neofeudálního nevolnictví“. Je-li „dluh chápán jako zbraň, nosná idea zní, že finance jsou novou arénou války“.

„Začalo to už Ricardem, jehož bratři byli tehdy vrcholnými bankéři, a on sám hlavním lobbistou anglických bank. Jen co Řecko získalo nezávislost na Turecku, poskytli mu Ricardovi bratři lichvářskou půjčku.“ Řecko se ji „pokoušelo splácet po celé století, její podmínky je však držely na samé hraně bankrotu až do 20. století.“ Sám Ricardo přitom „před parlamentem svědčil, že s obsluhou dluhu žádný problém nastat nemůže,…poněvadž kterákoli země je s to své dluhy splácet automaticky“ („díky automatickému stabilizačnímu mechanismu, který jí to umožňuje“). Když to na adresu dnešních učebnic přivolává kritiku, kontrují i veličiny typu Paula Samuelsona, že „kritériem vědeckosti ekonomické teorie je výlučně její konzistence. Nobelovu cenu tak dostávají ekonomové světa fikcí“.                         

Hříčkou „obzvlášť bizarních neoliberálních experimentů“ jsou někdejší socialistické země. Hudson to ilustruje na příkladu Lotyšska, které ze „Sovětského svazu vypadlo bez jediného dluhu i s masou nemovitého majetku a vysoce vzdělanou populací“ (mj. díky tomu, že bylo „počítačovým  centrem sovětského vedení“). Hned poté, co získalo nezávislost, však „spousta Lotyšů vyrazila na studia George Washington University a přivezla si odsud tu nejextrémnější variantu neoliberalismu a deindustrializace, jakou znám“. Podobně jako „další postsovětské země“, plné bláhových nadějí, že „jim američtí poradci pomohou při modernizaci na úroveň ekonomiky Spojených států“. Skončilo to však „pravým opakem – branou, otevřenou dokořán  zahraničním investorům a bankéřům, kteří jejich průmysl vykostili a zlikvidovali“.

Hypotéky, poskytované za uměle vyšroubované ceny nemovitostí, vehnaly statisíce Lotyšů do pasti. Banky, převedené do rukou zahraničních vlastníků, si návratnost úvěrů jistí i osobním ručením rodičů, ba strýců a tet svých dlužníků. „Lotyšsko přišlo za jedinou dekádu o 20 procent obyvatelstva.“ Zhruba o tolik a z podobných příčin i Řecko či Irsko. „Lotyšská anekdota zní: ´Mohl by ten, kdo bude roku 2020 mizet poslední, na letišti zhasnout?´“

„Financializace“ expanduje napříč světovou ekonomikou. Doluje z ní parazitní rentu. Atakuje a mění k obrazu svému i penzijní fondy či podniky v akciovém vlastnictví zaměstnanců (ESOP). „Plných 92 procent výnosů společností, figurujících na Fortune 100, loni prasklo buď na zpětný nákup jejich vlastních akcií – čímž korporace podporují růst jejich cen – anebo výplaty dividend, což cenu akcií zvyšuje rovněž (a tím i manažerské bonusy a cenu akciových opcí).“ Tím destruktivnější je dopad „financializace“ na opačném sociálním pólu. Běžná americká rodina je v pasti dluhů už natolik, že jí ze všeho, co vydělá - po úhradě daní, zdravotního a penzijního pojištění - na vše ostatní zbývá jen kolem 25 procent. Což mnohdy nestačí, a tak se zadlužuje ještě víc. 

To vše do jisté míry modifikuje i některá Marxova zjištění. Hlavně to, jež od kapitálu očekávalo, že ekonomiku zbaví vyslovených „parazitů, pozemkových vlastníků a lichvářských věřitelů“. K „reformám, jež Marx proti rentiérům očekával od buržoazních stran, však nedošlo“. Co do „role průmyslového kapitalismu a industrializovaného bankovnictví, připravujících půdu socialismu, se to ukázalo být přehnaným optimismem“. Dnes je naopak zřejmé, že FIRE („Finance, Insurance and Real Estate“) – tedy byznys ve „financích, pojišťovnictví a nemovitostech“ – „mrzačí nejen práci, ale i průmysl a vládu“. 

A právě to vnáší i určitý korektiv do pořadí aktuálních úkolů. „Dokud se společnost nepodaří zbavit feudalismu – žíravého bankovnictví a bezpracné ekonomické renty – problémy, jimiž se Marx zabývá v I. dílu Kapitálu, jsou řešitelné jen těžko.“ I poté, co se to první povede, tu ovšem „bude i nadále téma I. dílu Kapitálu“ – „exploatace práce a tržní anarchie“.

Přínos Hudsonovy studie nekončí ve výšinách teorie. Je i svěží nápovědou, v čem tkví achilovka, již dnešní poměry nabízí opoziční politice. Kde má už dnes reálnou šanci přejít do ofenzívy. Opřít ji o akutní zájem většiny  – a říci si o její aktivní podporu. A budovat si tak prvé předmostí i pro ještě ambicióznější cíle.