Alexandr Zinověv: Válku vyhrál absolvent sovětské desetiletky.

Disident, vyhoštěný za Brežněva, griluje “postsovětské” legendy.

Za knihu Zející výšiny byl Alexandr Zinověv roku 1978 vyhoštěn ze Sovětského svazu. Přes dvacet let žil  v Německu, na jehož nebi nasazoval krk už proti luftwaffe. Přesto nezatrpkl, ani nikam konjunkturálně nedezertoval. S tím větším despekt hodnotí garnitury, jež jeho zemi srazily do “postsovětských” časů.  

Řekl jste něco na způsob, že Velkou vlasteneckou válku vyhrál absolvent sovětské desetiletky – startuje interview se Zinověvem Rodnaja gazeta. Jak tomu rozumět? Byla to přirozeně jen “literární” zkratka, kontruje  Zinověv. “Sovětská škola byla ve 30. letech bezprecedetním fenoménem v celém světě”. To její zásluhou se “kolosálně zvýšila i intelektuální úroveň” mládeže, povolávané do armády. Z těch, kdo krátce předtím vyšli z desetiletek, se “velice rychle stávali i velitelé Rudé armády” - “často lepší než ti, kdo v ní bez vzdělání sloužili už dávno.” A dokonce i - podstatně kvalifikovanější - nová krev “štábů štábů i rozvědky”. Jednou z “příčin porážky fašistického Německa byl deficit důstojníků, vzniklý v průběhu války. Naše armáda, nehledě na obrovské ztráty, deficitem velitelských garnitur a štábních pracovníků netrpěla.”

Zinověv bere na solar i další “postsovětské” legendy: “Je absurdní tvrdit, že lidé bojovali za vlast, ne však za sovětský společenský systém.” Na prahu války to už pro většinu nebyl jen “politický režim”, ale “vlastní životní styl”. K vítězství samozřejmě “napomohly i zimní mrazy, deficit sjízdných silnic a pomoc  spojenců”. I ta sehrála svou roli, ač “zdaleka ne tak velkou, jak se o tom začalo mluvit v 90. letech”. Západní “spojenci vstoupili do války s cílem minimalizovat průnik Ruska do Evropy. Proto otevřeli druhou frontu. V roce 1943, po bitvách u Stalingradu a u Kurska, bylo jasné, že vyhrajeme my. Před Teheránskou konferencí si Stalin vydobyl pozici klíčové postavy světové politiky. Do značné míry už manipuloval i kroky předáků západních zemí.”

“Rozhodujícím faktorem” - říká Zinověv - byl sám “společenský systém, vzniklý v roce 1917”. Vše ostatní sehrálo svou roli “jen proto, že existoval tento hlavní faktor”. Tím víc vědce, který byl disidentem už za Brežněva, šokuje jiná anomálie: “Když mne roku 1978 vypověděli ze SSSR, musel jsem 21 let prožít v Německu. Mohu dosvědčit, že by tam nikoho jaktěživ nenapadlo psát dějiny histlerovského Německa bez Hitlera.” Zato “u nás, když se slaví Den vítězství, nepadne o vrchním veliteli ani zmínka. Je to jako napolenské války bez Napoleona! Na univerzitě kladu studentům otázku, kdo byl vrchním velitelem. Neví to jedný z nich! Jmenují Žukova, Koněva, ale Stalina ne! To je pobuřující!”

“Epidemie reformátorství”, jak tomu Zinověv říká, má podle něj destruktivní dopad i na vědu. Z velké části jí nehrozí o nic méně, než že bude zrušena “jako cosi bez užitku”. A přežije z ní jen vyzáblé torzo, nutné z čistě prestižních důvodů – a maximálně jen pro pár selektivních potřeb “reformované” ekonomiky. Tím víc se zároveň “zamlčuje, že za sovětských časů se na vědě nešetřilo ani v nejtěžších letech”. Že to přineslo “průlom vědy a vzdělanosti, nemající obdoby nikde ve světě”, který by – říká Zinověv - “musel potvrdit každý nezaujatý znalec”. Právě věda byla přitom i “klíčovou komponentou sociální organizace”, mířící daleko za horizont nerovného vztahu mezi kapitálem a prací. Zato změny, k nimž dochází dnes - “ať už se halí do jakékoli frazeologie” - “nepovedou k vzestupu vědy, ale k zániku většiny vědeckých institucí”.

Suchá nit nezůstává ani na “reformovaných” médiích. Především ruská televize – míní disident už od konce

70. let - není jen “instrumentem ideologického vlivu, tak jako všude na Západě”. V Rusku totiž plní i “funkci navíc” - “infikovat lidem pocit ponížené deprese”. Ruskou televizi to změnilo  v “absolutní monstrum”. Ani kdekoli “na Západě nic podobného neexistuje”.

“Postsovětské” Rusko zažívá “ideologický chaos”. Zemi to sráží do “degradace”, ohrožující holé přežití. Studená válka – říká Zinověv – se proti nám vedla hlavně jako “ideologická válka”. Od “krize ideologie” se odvíjely i krizové trendy v ostatních oblastech. A byla to právě duchovní infrastruktura společnosti, jíž zasadil nejničivější údery “gorbačovsko-jelcinovský protikomunistický převrat”. Vyústil v “totální dezorientaci”. Jenže před kardinálními “ideologické problémy” - zdůrazňuje Zinověv – není kam vzít na ramena. “Další evoluce země” závisí především na jejich vyřešení.

Velice ničivé následky – uvádí Zinověv – má i destrukce někdejších sociálních garancí. Efektivnost systému, vzniklého na jeho troskách, je “velice nízká”. Nejenže nezvládá, co má v zadání. Zbavuje zemi i  “odolnosti vůči vnější agresi” (potence “nedopustit přeměnu Ruska v kolonii západních zemí”). Dnešní sociální systém – sumarizuje Zinověv – jakýkoli “vzestup Ruska předem vylučuje”.

Krajně skeptický je i k nadějím na brzkou změnu: “Země se propadla příliš nízko.” Zatímco “sovětským” generacím nechyběla ani vůle k velkým obětem, “pokolení, přicházející nás vystřídat, se stará jen o sebe. Budoucnost Ruska mu je lhostejná.”

Šance na změnu přijde až s “krachem strategie globalizace, jak ji dnes realizuje západní svět v čele s USA”. Teprve až v Rusku vyrostou generace, nadané “kritickým vztahem k dnešní realitě”. I pak bude ovšem podmínkou, za niž nemá co alternovat, “ideologie sociálních přeměn”, odpovídající novým podmínkám.

“Jsem Rus” - uzavírá Alexandr Zinověv - “a vše, co se s Ruskem děje, prožívám velice bolestně. Hrozně rád bych budoucnost své země viděl optimističtěji”. Jako “vědec to však udělat nemohu”. I při “nejpříznivějším souběhu okolností” si vše, na čem závisí zvrat k lepšímu, “vyžádá desítky let”.